Nevěděli, kdo je v dětství zachránil. Mysleli, že vláda. Až nyní se díky Paměti národa dozvěděli o studentkách Květě a Věře

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Děti v Údolí smrti u Dukelského průsmyku v roce 1946

Paměť národa objevila výjimečný příběh. Dvě studentky učitelství, Květa Axmanová a Věra Kristová, v roce 1946 zorganizovaly záchranu 45 dětí z válkou zničeného tzv. Údolí smrti.

Na výzvu dokumentaristů „Pomozte nám objevit tyto děti“ se ozvaly desítky lidí. A i díky nim novináři dosud vypátrali pět z nich. Podle starostů ze slovenského Údolí smrti už většina nežije. Ti, kteří Paměti národa vyprávěli, potvrdili, že o svých zachránkyních do této doby nic netušili.   

Osmnáctileté studentky Axmanová a Kristová v létě 1946 přivezly do Olomouce 45 dětí z Vyšné a Nižné Pisané. Můžeme v tomto případě směle mluvit o záchraně. Tyto vesnice byly takřka srovnané se zemí, pokryté nevybuchlou municí, cesty zaminované. Mnohé děti trpěly nemocemi, byly podvyživené, v roztrhaných šatech, bez bot. Do školy nechodily více než dva roky. Některé neměly rodiče, jiné měly jen jednoho z rodičů nebo pocházely z početné rodiny, která je nedokázala uživit a neměla kde bydlet. Studentky pro děti v Olomouci získaly ubytování v klášteře nebo rodinách, ošetření, jídlo a zajistily jim školní docházku. Peníze na pomoc dětem získaly od desítek firem převážně z Olomouce a okolí, které se na děti složily částkou 125510 korun. Celou akci studentky naplánovaly na rok. Po ročním zotavení se děti obvykle vracely domů. Těm, které se neměly kam vrátit, studentky našly adoptivní rodiče. Ukazuje se, že mnohé děti z Údolí smrti domů cestovaly jen na prázdniny a později se vrátily natrvalo na Moravu za náhradními rodiči. Říkají, že nechtěly žít v bídě ve zničených obcích východního Slovenska.

Dojetím nad svým dětstvím se rozplakala

Dvě vesnice na východním Slovensku Vyšná a Nižná Pisaná během 2. světové války takřka lehly popelem. Právě zde se vedla tanková bitva karpatsko-dukelské operace.

Obyvatelé vesnic utekli do lesů, schovali se v bunkrech nebo ve stodolách v nedalekých obcích. Když se vrátili domů, našli spáleniště, hromady mrtvých těl, tuny nevybuchlé munice. Hrající si děti umíraly na vykrvácení zraněné střepinou po výbuchu, když šláply na minu: „To víte, do všeho se rýpalo, zvlášť kluci. Tam byly samé mrtvoly těch vojáků. A škola tam nebyla. Museli jsme pryč,“ vypráví Marie Jechová, jedna ze zachráněných dětí z Údolí smrti.

Po příjezdu do Olomouce se ocitla se svojí sestrou v klášterním penzionátu sester voršilek. Během telefonátu se paní Jechová rozplakala dojetím, když vzpomínala na své dětství v klášteře. Měla se tam prý moc dobře, jeptišky se k dětem chovaly laskavě, i když přísně vyžadovaly denní řád: brzké ranní vstávání, modlitby, bohoslužba, snídaně, škola… atd. O paní Bartoňové a Kristové nikdy neslyšela. Jak se ocitla v Olomouci, si prostě nevybavuje, bylo jí deset let.

Myslela, že jí zachránila vláda a socialismus

Vesnice v Údolí smrti u Dukelského průsmyku v roce 1946

Paraska Souchová žije v Pelhřimově. Bylo jí čtrnáct let, když jí odvezly z Pisané do Olomouce. Z dětství si vybavuje evakuaci před postupující frontou: „My jsme prostě šli pěšky, furt pryč. Až u jednoho sedláka jsme se složili v malé komůrce. Vystěhovala se celá vesnice. Když jsme se vrátili, nic nezbylo. Hlavně kvůli tomu, že jsme nechodili do školy, jsme odjeli do Olomouce, kde jsme opakovali první třídu,“ vypráví ztěžka po telefonu skoro devadesátiletá Paraska Souchová, která se domnívala, že záchranu zorganizovala vláda.

V Olomouci se jí ujal nepříliš bohatý hospodář Ladislav Švarc z Poličky u Nezamyslic. Přežil za války koncentrační tábor. Parasce vytvořil se svojí ženou milující rodinu. Dívka, která získala kromě náhradních rodičů i o několik let mladšího sourozence, je zpočátku oslovovala „pane a paní“. To Švarcovi odmítli a prosili jí, aby jim říkala „strýčku a tetičko“.

Parasce se ale stýskalo po rodičích a domově. Plakala: „Pan Švarc se strašně snažil, pomáhal mi. Jsem jim vděčná,“ říká Paraska. Domů k rodičům do Pisané se vracela jen na prázdniny, ale vždy pak přijela zpátky do Olomouce. Švarcovi se o ni starali čtyři roky. Dospívající dívka se snažila Švarcovým odlehčit, chodila na brigády do místní továrny. Jakmile to bylo možné, osamostatnila se.

Vesnice v Údolí smrti u Dukelského průsmyku v roce 1946

Nastoupila na střední policejní školu SNB a v Praze na vysokou školu politických studií, kde se poznala s budoucím manželem, tajemníkem svazu mládeže. Paraska se stala komunistkou už v osmnácti letech. Protože manželé odmítli nazývat okupaci sovětských vojsk v srpnu 1968 bratrskou pomocí, byli vyhozeni ze zaměstnání, jejich děti nesměly studovat vysoké školy, vyloučili je z KSČ, vyhrožovali jim, že přijdou o byt, Paraska ztratila úřednické místo na národním výboru.

V roce 1985 se Paraska Souchová účastnila soutěže časopisu Vlasta. Zaslala do redakce své vzpomínky k 40. výročí konce války. Záchranu dětí připisuje vládě, píše o svazáckých brigádách a o nadšení z budování komunismu, o své vděčnosti k životu v socialismu. V soutěži zvítězila a její vzpomínky časopis otiskl.

Druhá zachránkyně Kristová se vdala za vojáka Luftwaffe

Redakce Magazínu Paměti národa pátrala po osudech druhé zachránkyně Věry Kristové, později Adámkové.

Věra Kristová

Po odvysílání rozhlasového dokumentu Příběhy 20. století, kde zazněla výzva, a publikování příběhu v dalších médiích se ozvala vnučka paní Kristové, asi čtyřicetiletá úřednice Stáňa Kubisová: „Moje babička už nežije. Byla hluboce lidský člověk. O roce 1946 a 1947 se u nás často mluvilo. Jaký byl život, jak to bylo po válce. Babička pocházela z národně založené rodiny. Její tatínek legionář pracoval u dráhy. Tím pádem měla možnost cestovat. Dbal na to, aby viděla celé Československo ještě před druhou světovou válkou. Vyvezl je až do Užhorodu, aby viděli, co všechno je republika. To byly takové příběhy, co vyprávěla, jeden vedle druhého. A mezi nimi i ten o tom, jak bylo po válce vhodné nějakým způsobem pomoci oblastem, které byly nejvíce zasaženy,“ popisuje Stáňa Kubisová, která příběh o záchraně dětí znala i z písemných dokumentů a fotografií, které po babičce zůstaly.

Věra Kristová po učitelském ústavu nastoupila na základní školy na Hlučínsku. Zamilovala se a vdala za bývalého příslušníka Luftwaffe. Stala se členkou KSČ. Její vnučka vysvětluje, že to nebylo z ideologických důvodů, babička prý chtěla ochránit rodinu, protože její manžel si „otvíral na komunisty hubu“.

Estébáci tetu Axmanovou týrali, až zešílela

Květoslava Bartoňová (Axmanová)

Hlavní organizátorka záchrany dětí z Údolí smrti Květa Axmanová dostudovala v roce 1948 učitelský ústav a nastoupila jako učitelka prvního stupně základních škol v malých vesnicích kolem Olomouce. S komunisty nesouhlasila, celý život se s nimi různě potýkala, soudruzi se jí různě mstili.

První prohřešek vůči novému režimu provedl její otec, jak vypráví Květa: „Hodil komunistickou legitimaci soudruhům pod nohy.“ Tento legionář do komunistické strany sice nevstoupil, jako člen Československé sociální demokracie automaticky přešel do KSČ, když se tyto strany v létě 1948 sloučily. To prý vyvolalo značnou nelibost v místní KSČ v Olomouci.

Rodinu však komunisté pronásledovali i z jiného důvodu. Květa se vdala za synka z „kapitalistické“ rodiny. Bartoňovi vlastnili tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Tu jim po roce 1948 soudruzi znárodnili. Květu trápily jiné starosti, měla strach, že zavřou tatínka i manžela, protože její teta byla odsouzená na pět let za velezradu.

Květoslava Bartoňová s manželem Miloslavem Bartoněm

Tetu Annu Axmanovou, řeholnici jménem Remigie, zatkla v roce 1951 Státní bezpečnost. Vyšetřovatelé ji obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovoleného kontaktu s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní.

Remigie prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném v únoru 1952 v Opavě, ji odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela. Květa Bartoňová do své smrti schovávala Anniny dopisy z vězení.

Kde zmizely ostatky paní Bartoňové

Bartoňovi vychovali syna a dceru. Syn zemřel v šestatřiceti letech na konci 80. let na rakovinu.

Květoslava Bartoňová s dcerou

Paní Květa byla přesvědčená, že onemocněl v důsledku havárie atomové elektrárny Černobyl. V době havárie Černobylu v dubnu 1986 pracoval jako lyžařský instruktor v Jeseníku, v pohoří, které bylo pravděpodobně nejvíc zasaženo radioaktivním mrakem. Po návratu mu začaly vypadávat vlasy a nahmatal si bulku.

Bohužel smrt syna pravděpodobně způsobila, že se vztahy v rodině zvláště ze strany její dcery odcizily a ochladly. Paní Bartoňovou, jak říkala redaktorům Paměti národa, to velmi trápilo. Poslední tři roky žila sama ve skromně zařízeném malém bytě, její manžel zemřel v jednadevadesáti letech, cítila se podle jejích kamarádek opuštěně a bezbranně.    

Bohužel spory i po smrti paní Bartoňové pokračují. Například o uložení jejích ostatků. Její dcera urnu vložila do hrobky rodiny svého muže a na náhrobním kameni nenechala vytesat její jméno. Rodina po zemřelém synovi naopak žádá, aby ostatky paní Bartoňové byly uloženy tam, kde si podle nich jejich babička přála spočinout, tedy do rodinné hrobky, kde leží její rodiče, manžel a syn.

Vzpomínky Květy Bartoňové zaznamenali redaktoři Vít Lucuk a Jan Kvapil pro Paměť národa. To je unikátní sbírka obsahující skoro desetitisíc příběhů z 2. světové války a komunismu. Vydává vlastní webový magazín. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři už takřka dvacet let. S příběhy pracují ve školách v rámci projektu Příběhy našich sousedů, nově nabízí i pomoc seniorům v Centru pomoci Paměti národa. V následujících letech organizace Post Bellum chystá otevřít v Praze a krajských městech moderní muzea 20. století tzv. Instituty Paměti národa. Paměť národa není financovaná ze státních peněz, je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy. Klikněte zde. Nejlépe – staňte se pravidelným podporovatelem např. jako člen Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.