NATTÓ
Když se řekne "fermentované sójové boby"...
Před samotným příletem do Japonska jsem sháněl informace snad o všem. Zvyky, kultura, jazyk a samozřejmě i jídlo. Knihy, televize, internet... jo, člověk tady může najít různé, více či méně přesné informace. Já si ale stojím za svým, osobní zkušenost je osobní zkušenost.
Když do googlu zadáte slovo "nattó", vyleze vám něco přes 3 miliony odkazů. Velice zdravé jídlo, obsahující třeba nattokinázu, která blaze působí proti infarktu. Avšak i přes tyto příjemné informace je velice pravděpodobné, že většina ostatních vás bude odrazovat od jakéhokoliv osobního styku s tímto vynálezem.
Co to vlastně to "nattó" je? Jak jsem již napsal do úvodu, fermentované sojové boby. Neprodyšně uzavřené v kelímku. Můj první kontakt s nattem nastal přibližně jeden týden poté, co jsem přiletěl do Japonska. Slyšel jsem o něm mnoho, přečetl ještě více, ale ta osobní zkušenost mi chyběla.
Jednoho krásného dne, slunce bylo již vysoko na bezoblačné obloze, jsem se velice opatrně zeptal mé "host maminky", jestli bych mohl ochutnat to tajemné nattó. Ona se jen usmála, zašla do kuchyně, vrátila se a přede mne položila malou bílou krabičku z polystyrenu. Já se usmál, ze šuplíku vybral své hnědé hůlky a opatrnými pohyby to otevřel. Uviděl jsem dva balíčky. V jednom byla sójová omáčka, v druhém hořčice. Pod nimi byl ochranný kousek průsvitného alobalu, a přes to bylo vidět samotné nattó.
Nebyl jsem si jist, co dělat. Po poradě s "host maminkou" jsem oba dva sáčky odložil a došel si pro domácí sójovou omáčku. Poté jsem se posadil na stoličku, zhluboka se nadechl... a pomaličku vydechl. Nastal čas seznámit se se samotným nattem. Opatrně jsem nadzvedl kraje ochranného alobalu a pokusil se je oddělit od natta. Nešlo to.
Poznatek první: nattó je lepkavé. Hodně lepkavé. Tvoří dlouhá, velice dlouhá vlákna, která se přichycují snad na všechno. Když se vám dostane na ruce, je třeba jít si je opláchnout. Když nattó zaschne na hůlkách, musíte je velmi dlouho mýt. Když se vám dostane do vlasů (velice nepravděpodobné, ale člověk nikdy neví, že ano)... tak nevím, nezkoušel jsem to.
Nevzdával jsem se, po krátkém boji jsem sáček přilepil na polystyren a mohl se konečně vrhnout na samotné nattó. Když v tom... Poznatek druhý: nattó smrdí. A to strašlivě. Můj nos se mě snažil vší silou přesvědčit, že není dobrý nápad tuto hroudu slizu ochutnat, ale já se nedal, sebral sójovou omáčku, pár (no dobře, hodně) kapek "utrousil" na nattó a začal to míchat.
Poznatek třetí: Nattó smíchané se sójovkou je velice, velice, a ještě jednou velice slizké. Lepkavost z poznatku prvního vynásobená slizkostí z poznatku třetího tvoří dohromady unikátní konzistenci natta. A nezapomenout na zápach. Bez toho by nattó nebylo nattem.
Asi po minutě míchání jsem opatrně nabral pár bobů na hůlky a obezřetně to vsunul do pusy. Jakmile jsem ucítil samotnou chuť natta na jazyku, blahem jsem se málem sesunul ze stoličky. Nattó, lze buď nenávidět, nebo milovat, nic mezi tím není. Já jsem se rozhodl pro možnost číslo dva, a jsem rád, že nattó můžeme zakoupit i v některých obchodech s biopotravinami u nás.
Nejposlouchanější
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.