Násilí normální lidi paralyzuje. Student, budoucí farář, viděl, jak dav upaluje esesmany, a nezasáhl

Jakub Trojan

Advent je podle křesťanské tradice dobou naděje a očekávání. Blíží se Vánoce. Ty letošní přichází v roce, kdy prožíváme starosti: Co bude dál?! Jak se všechny ty krize kolem nás, týkající se uprchlíků, budoucnosti Evropy, vyřeší? Jak to dopadne?

Když se ohlédneme, můžeme zjistit, že Evropa už prožila mnoho krizí, zvratů a prošla skutečně mnohem vážnějšími situacemi. Příběhy pamětníků nám mohou dát určitou naději.

Evangelický farář Jakub S. Trojan se narodil roku 1927 v Paříži, kam utekli jeho rodiče za lepším. Chtěli vydělat peníze, něco se naučit a začít nový život. Rozvedli se.

Jeho maminka se vrátila zpátky do Československa, kde se synem málem přišla o život. Několik dní u sebe v době nacistické okupace v roce 1942 schovávala parašutistu z Anglie, velitele výsadku SILVER A Alfreda Bartoše.

Když se voják v červu toho roku při pronásledování v ulicích Pardubic střelil do hlavy, gestapo zavraždilo desítky lidí, kteří mu pomáhali. Na Trojanovi nepřišli, nikdo je neudal.

Stydí se za násilí v ulicích Prahy

Jakub studoval gymnázium. Na konci války ho povolali do pracovních oddílů TN (Technische Nothilfe) na odklízení suti po bombardování v Havlíčkově Brodě. Z pracovních jednotek utekl a několik týdnů se ukrýval na chatě na Slapech.

Z úkrytu vylezl, když z rádia zaslechl volání rozhlasu o pomoc a výzvy k povstání. Vyrazil do Prahy. V Moravské ulici vyfasoval flintu, pásku na rukáv RG (Revoluční gardy) a vyrazil se skupinou povstalců do ulic Prahy:

„Nemůžu zapomenout, jak na Václavském náměstí na rohu Jindřišské visí dva esesmani. Polonazí. Nohama zavěšení na kandelábry viseli dolů a umírali. Vydávali takové vzdechy, snažili se něco říct. My jsme stáli kolem v hloučku. Lidé jim spílali, nadávali. Kolem projížděl sovětský tank. Na něm seděl mladý voják. Když tank míjel ty hořící esesáky, tak ten voják si dal ruku před oči. V tu chvíli jsem si uvědomil tu hrůzu. Že on, který prožil celé frontové tažení až do Prahy a zažil mnoho hrůz, tak tohleto to bylo na něj moc. Kdežto pro nás, co jsme stáli kolem?! Zastyděl jsem se. Jak to že my stojíme kolem a ty umírající neošetříme, neuděláme vůbec nic?“ popisuje jeden ze svých nejhorších životních zážitků Jakub Trojan.

Jakub Trojan

Maminka Jakuba Trojana před válkou i během ní provozovala ve svém vinohradském pětipokojovém bytu salon krásy. Šila šaty a prodávala různé doplňky pro nobl paničky.

Jedna její zákaznice ji na konci války prosila o pomoc. Její dcera s dětmi žila za války s důstojníkem wehrmachtu, který v době Pražského povstání zmizel. Trojanovi ji ukryli v jejich velkém bytě. Jakub jí nosil své obědy, které jako povstalec fasoval.

A právě v té době zažil další scénu, na kterou nezapomene. Zdivočelí Pražané vyvlekli na ulice německé dívky, ženy Němců, jejich milenky a lynčovali je přímo v ulicích. Tloukli je, malovali na ně hákové kříže:

„Mnoho lidí se připojovalo. Ze zástupu vyšel jeden, který měl pásku jako představitel bezpečnosti ve službě, a ten nás napomenul: ,Proč to děláte! Vždyť jsou to ženy! Musíme být přeci lepší než jsou oni!‘ Tak to byl druhý silný zážitek, na který nejde zapomenout,“ vypráví evangelický farář Jakub S. Trojan, kterého veřejnost zná jako „toho, který pohřbíval Jana Palacha“.

PTP jako vysoká škola teologická

Jakub Trojan po válce vystudoval Vysokou školu obchodní. Během studií ho přátelé z gymnázia, Ladislav Hejdánek, pozdější mluvčí Charty 77, dnes známý filozof, a Pavel Jerie, syn vinohradského evangelického faráře, pozvali na týdenní seminář křesťanské mládeže.

Jakub začal do Akademické YMCY pravidelně docházet: „Byl jsem uchvácen. Byly to chytří a přátelští lidé. Docházelo sem mnoho profesorů na přednášky. Křesťanstvím jsem byl nedotčený. Tady jsem prodělal vnitřní obrat, uvěřil jsem a věci mi najednou začaly dávat smysl. Už jsem ani nechtěl dodělávat obchodní školu, ale věnovat se teologii,“ popisuje Trojan okamžiky, které rozhodli o jeho budoucnosti.

Pohřeb Jana Palacha

V YMCE se zamiloval do Karly Schwarzové. Vzali se roku 1950. Režim je po šesti měsících rozdělil. Jakuba povolali na vojnu. Při odvodu prohlásili, že není způsobilý k službě ve zbrani a zařadili ho do PTP (Pomocných technických praporů).

Sloužil víc než tři roky na Slovensku v rotě se staršími katolickými faráři a řeholníky. I toto období považuje za smysluplné, v diskusích s nimi se mu prý otevřely nové teologické obzory a naučil se zedničinu.

To se mu náramně hodilo, když později rekonstruoval ve Kdyni, kde vedl sbor věřících, dělnický dům.


Příběh Jakuba S. Trojana je rozdělen na dva pořady z cyklu Příběhy 20. století. První, který vysíláme v neděli 13. prosince od 20:10 na Plusu, vypráví o jeho dětství, parašutistovi Bartošovi, jednotkách Technische Nothilfe a Pražském povstání. Druhý díl o Janu Palachovi, jeho mamince, jak Trojana pronásledovala StB, vysíláme na stejné stanici a ve stejný čas 20. prosince.

„Stalo se něco neočekávaného. V době druhé půlky 50. let, v době perzekuce církví, nám místní tajemník pro věci církevní, povolil stavět, přestavět starý dělnický dům na modlitebnu. Neuvěřitelné! Nevím, jak si to obhájil na ministerstvu, ale už to nedokázal zastavit.“

Komunisté se jim v tom všemožně snažili zabránit, tvrdili, že není možné, aby ji dokončili, když město potřebuje novou školku.

„Tak jsme napsali dopis na úřad, že jsme při stavbě modlitebny získali takové stavební zkušenosti, že jim školku postavíme. To samozřejmě nechtěli, co by tomu řekla veřejnost. Ale už nám modlitebnu nechali. Zaměřili se na mě a nakonec mě roku 1966 odvolali, ale to už sbor fungoval a přišel nový farář, já se musel odstěhovat,“ vypráví Trojan, který se ženou odešel do Liběšic – Neratovic.

Tady kázal, vedl bohoslužby a 25. prosince 1969 se setkal s Janem Palachem.