Náhle probuzený strach z komunistů
Kamkoliv se teď vrtnu, všude slyším otázku: "Probůh co říkáte tomu, jak dopadly volby?" A tazatelé hned naznačují, že to slovo "Probůh" se vztahuje k úspěchu komunistů.
Nuže, říkám, že když jsme verbálně dokázali komunismus srovnávat s nacismem a s fašismem a nedovedli jsme si vynutit zákaz jeho zločinné strany, ba úředně se povolila panu Štěpánovi a Zifčákovi komunistická strana ještě mnohem horšího kalibru, pak se nemůžeme divit, že nám komunismus může někdy začít přerůstat přes hlavu. To se právě v náznaku stalo a je velmi dobře, že se náš milý národ z toho aspoň trochu vylekal.
Skoro mám pokušení ty, kdo to zavinili a teď je to zřejmě mrzí, nechat trochu v těch obavách vykoupat. Ale věřme raději už teď tomu, že příště - a v to příští naší volební svobody můžeme snad opravdu věřit, budou napraveny letošní známé chyby, které způsobila zejména nezodpovědná neúčast při volbách a že je možné začít občany postrašené novým nástupem komunismu poněkud uklidňovat.
Tak nejdříve ještě jednou příslušná čísla: Komunisty nevolil každý pátý občan této země, jak by naznačoval onen osmnáctiprocentní výsledek, promítnutý do parlamentních křesel, ale jen asi každý devátý, počítáme-li reálný počet hlasů, které skutečně dostali. I to je samozřejmě na pováženou, obzvláště kdy uvážíme, že jejich přírůstek od minulých voleb představuje 220 tisíc hlasů, tedy číslo, blížící se počtu obyvatel Brna. Celkový počet jejich skutečných voličů představuje pak asi 80 % všech obyvatel Prahy. To vypadá opravdu dost hrozivě, jenže ani Praha ani Brno pro komunisty příliš nehlasovaly, takže právě tato politicky důležitá centra komunistickými voliči právě neoplývají.
Jejich 41 mandátů v nové sněmovně znamená zatím jen tolik, že mohou sami podávat návrhy k Ústavnímu soudu, což nemusí nic znamenat, pokud si Ústavní soud uchová relativně zdravý úsudek, který až dosud zpravidla projevoval. Jinak už teď vidíme, že se komunisté hrnou po zvýšení své účasti ve funkcích sněmovních, na což, když už tu s naším dopuštěním 13 let omylem existují, mají bohužel nárok. Zde je zajímavé stanovisko místopředsedkyně ČSSD Marie Součkové, která na dotaz moderátora BBC, co by říkala paní Ruibrové nebo panu Filipovi ve funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny odpověděla, že zrovna u těchto dvou osob by jí to nevadilo, kdežto u pana Grebeníčka nebo Ransdorfa ano.
Tento postoj je poněkud zcestný, protože své kandidáty asi bude KSČM vybírat sama a známá tvrdá disciplína této strany smaže jakýkoliv rozdíl, kdo z nich je lepší a kdo horší. Budou se chovat prostě komunisticky a úsměv pana Filipa by neměl nikoho mýlit. Pokud po svém volebním úspěchu začali komunisté sahat i po místech v mediálních radách, pak je nutné jim připomenout, že je už narýsován právní rámec pro to, aby dosavadní stranické obsazování těchto míst bylo odbouráno.
Mnohem důležitější je, zda-li komunisté mohou ohrozit či zničit naši demokracii, jak se o to pokoušeli za první republiky a jak se jim to podařilo v r. 1948. Zde si troufám tvrdit, že nemohou, pokud jim v tom ovšem nebudeme i nadále pomáhat svou netečností. To by museli provést skutečně vnitrostátní puč, na který naštěstí nemají ani vnitřní síly, a tím méně nějaké zahraniční pomocníky. Nesmíme totiž zapomínat, že jejich existence byla od založení KSČ v r. 1921 podmíněna totální závislostí na Sovětském svazu a na jeho Komunistické internacionále. To na jejich stranu už za první republiky přitáhlo i nepochopitelně velkou část české kulturní inteligence.
Dnešní KSČM tedy na tom není dobře nejen s věkovou a vzdělanostní úrovní svých voličů, ale uniká jí valem i to, v co tajně i v těch posledních 13 letech doufala, totiž tradiční přátelské vazby na východ. Odtud přece pramení jejich přímo genetický odpor k Americe a víceméně ke všemu, co je na západ od nás. Už Boris Jelcin jim v této orientaci nebyl dost dobrý a což teprve Vladimír Putin, zejména po 11. září 2001. Ten ze sebe dnes setřásá i tak velká zvířata, jako je běloruský Lukašenko, nic nenamítá na rozšiřování NATO i EU až ke svým nynějším hranicím a nějaká KSČM by se mu v jeho globální politice mohla jedině plést pod nohy. K čemu se tedy naši komunisté dnes mohou upnout?
Ještě před pár lety pan Grebeníček jmenoval Čínu, ale hned to upřesnil, že samozřejmě ne tu bez lidských práv. Teď před pár dny, tlačen třikrát opakovanou otázkou jednoho reportéra se nakonec vyslovil pro Švédsko, kdyby se dalo věřit jeho upřímnosti, tak by stál na jedné lodi se Špidlou.
Jenže věřte mu, když je komunista a jeho stan stále plný Leninů. Přesto bych se i nyní více bál lidí s kryptokomunistickou morálkou v jiných stranách, než obyvatel onoho Jurského parku v pražské ulici tak příznačně pojmenované po politických vězních.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.