Magie obyčejnosti Jima Jarmusche

28. únor 2017

Zlehka, aby nevzbudil svou ženu, vstane z postele. Posnídá misku ovesných vloček a vyrazí do práce - řídit autobus městem Paterson. Ulicemi metropole na zapadním pobřeží Spojených států, městem s velkou latinskoamerickou, arabskou a muslimskou komunitou, místem, které v polovině minulého století popsal básník William Carlos Williams ve stejnojmennném básnickém díle, které postupně vycházelo v pěti knihách na pokračování.

„Dosáhni nevyhnutelně chudého, trestajícího, plodícího města v rozkladu. Láska není utěšitelka, spíš hřebík v lebce,“ nabádá a konstatuje tu Williams, podle něhož je básník reportérem, přinášejícím zprávy o světě. „Procházel jsem ulicemi a o letních nedělích poslouchal, o čem si povídají lidé v parku. Díval jsem se, co dělají a učinil to součástí poezie,“ popisuje básník – reportér, který svou civilností ovlivnil psaní beatniků a daleko později pak i způsob, jakým Jim Jarmusch napsal a natočil svůj nejnovější film.

Divákovi Jarmuschova snímku začne být brzy jasné, že autobus projíždějící městem Paterson ve filmu nezpůsobí vážnou kolizi či něco podobně tragického. Obrazy, které mu Jarmusch staví před oči, ho ujišťují, že tady půjde o něco jiného než upoutat pozorovatele dalšími vzruchy a vzněty v podobě dramatického děje a nečekané zápletky. Jarmuschův Paterson jako by diváka ujišťoval, že obyčejnost je dosažitelná a není banální. A že básník, do něhož si lidé obvykle promítají své divoké a romantické fantazie, může být obyčejný chlápek, který si v aktovce dennodenně nosí do práce svačinu a poznámkový blok.

V souvislosti s filmem Jarmusch v rozhovorech připomíná, že má ve zvyku nastražit uši, aby zaslechl, o čem se baví neznámí lidé v restauraci nebo v metru a že se kdysi zaslechnuté hovory objevují i v jeho filmu. A že se proto naučil nesoudit lidi jen podle toho, jak na první pohled vypadají. Jako by to člověk slyšel vyprávět o půlstoletí dříve samotného Williamse.

Jarmuschův divák napjatě sleduje film o zdánlivé samozřejmosti života jednoho řidiče autobusu, který shodou okolností rád čte a píše básně. Událostí je ve filmu, když si jeho žena pořídí kytaru, aby vzala útokem hitparády countryové hudby, peče koláče, aby je prodala na místním trhu, nebo když nešťastně zamilovaný mladík v baru vyvádí jako pominutý. Všechny ty ohromné maličkosti, které není třeba zdobit lyrickou polevou, aby byly ke koukání.

Často se Jarmusche ptají, jestli dosáhl schopnosti vnitřního klidu díky svému zájmu o budhismus. V té otázce zní touha po jednoduchém receptu, jak dosáhnout vyrovnanosti. Jarmusch obyčejně odvede pozornost k něčemu jinému. Třeba k tomu, co jednou slyšel vyprávět dva chlápky o holkách. Jako bych slyšel Williamse a beatniky mluvit o blahoslavenství, což je v češtině archaické slovo, ale vybavilo se mi v kině při sledování Jarmuschova filmu: Blahoslavení tiší, protože oni dostanou zemi za dědictví - i kdyby to mělo být jen město Paterson.

Město nevyhnutelně chudé, trestající, plodící a v rozkladu, jak o něm kdysi napsal básník Williams. Město, kde se zdánlivě nic neděje, jak ukázal Jarmusch. Ti dva jsou blahoslavení tiší.

autor: Petr Vizina
Spustit audio