Limes Romanus - hranice římského světa v Germánii a Raetii

24. říjen 2005

Římané se po příchodu do krajů na sever od Alp utkávali s mnoha bojovnými národy, především však s Kelty a Germány. Aby byl zajištěn rozvoj provincií, bylo na jejich hranicích nutné vybudovat tábory legií a pomocných jednotek. Střežená hranice mezi římským a barbarským světem je označována termínem Limes Romanus

Římané se po příchodu do krajů na sever od Alp utkávali s mnoha bojovnými národy, především však s Kelty a Germány. Prvně jmenovaní, kteří byli porobeni již Caesarem, se záhy stali součástí římské říše, ale s Germány se Římané utkávali s většími či menšími úspěchy v době následujících čtyř století. Aby byl zajištěn rozvoj provincií, bylo na jejich hranicích nutné vybudovat tábory legií a pomocných jednotek. Střežená hranice mezi římským a barbarským světem v 1. - 4. století po Kr. je označována termínem Limes Romanus. Toto pojmenování, stejně jako "limes", však v průběhu staletí měnilo svůj význam a podobu: nejprve označovalo cestu či stezku vedoucí napříč krajinou, nepřátelským územím a konečně na sklonku 1. století jej římští autoři začali používat jako střeženou linii. Sextus I. Frontinus zaznamenal k roku 83 po Kr.: Když Germáni podle svého zvyku nečekaně napadali naše vojáky z lesů a skrytých míst a mohli se bezpečně vracet do hlubokých lesů, nechal císař Caesar Domitianus Augustus zřídit valy a průseky do lesů na 150 mil (177, 6 km) hluboko. Tím nejen změnil povahu války, ale přinutil ke kapitulaci nepřátele, jejichž lesní úkryty odhalil. (přel. V. Marek a J. Kalivoda).

Velká a dobře připravená expanze, kterou Římané podnikli v letech 12 př. Kr. - 6 po Kr., se minula účinkem, a přestože římští vojáci pronikli až ke střednímu Labi (jak nás informují římští historiografové), nepodařilo se jim operaci ukončit. Jednak tomu zabránilo povstání v provincii Pannonia roku 6 po Kr., které odčerpalo vojenské síly potřebné v boji, jednak se zásadním obratem stala bitva v Teuburském lese roku 9 po Kr., která znamenala katastrofu pro římské aktivity. V těžké bitvě došlo ke katastrofální porážce a faktickému zničení tří legií - 17., 18. a 19. Proto se ve 20. letech 1. století po Kr. hranice římského světa ustálila zhruba na linii Rýn - Dunaj. Nicméně zisk úrodných krajů na východ a sever od těchto řek byl pro Římany zajímavý, a to nejen z vojenskostrategických důvodů. Důvodem byly úrodné půdy, nerostné suroviny a neosídlené plochy, které bylo možné svěřit římským občanům, především vojenským veteránům. Nicméně neklidné oblasti, ohrožované vpády loupeživých barbarů, bylo nutné chránit. Již v době Augustovy vlády sice vznikala opevnění, ale teprve v době jeho nástupců se ucelenější obrana dostala na pořad dne. Snazší byla ochrana hranic v místech, kde protékal Dunaj, zde nebylo nutné kromě strážních věží a táborů spojených cestami budovat složitější opevnění. Jiná situace však byla v provincii Horní Germánii a v Raetii. Zde již nestačily hranice vedoucí podél horního toku Dunaje a Rýna - bylo nutné zajistit spojení mezi Galií a Norikem a zároveň chránit úrodné plochy v trojúhelníku mezi oběma řekami. Ze zpráv starověkých autorů víme, že tyto oblasti nebyly ušetřeny útoků germánských kmenů.

Jak dokládá výše zmíněná Frontinova zpráva, nebyl vznik fortifikační soustavy na hranicích Horní Germánie a Raetie jednoduchým podnikem. V první fázi, v 80. a 90. letech 1. století po Kr., vznikly nejprve průseky - limitní cesty, které spojovaly strážní věže, mezi nimiž se předávaly zvukové nebo optické signály o pohybu nepřátelských jednotek. V zázemí těchto cest se budovaly opevněné tábory pravidelného půdorysu, v nichž stály budova velitelství (principia) se svatyní, sklady, stáje, sýpky, dílny, nemocnice a ubikace mužstva. Tyto tábory (kastely) byly zázemím pro 500-1000 vojáků nebo jezdců. Hlouběji ve vnitrozemí se nalézaly větší a lépe vybavené tábory legií (kastra legionis) pro 6000-6500 mužů. Všechny tyto fortifikace vznikaly podle podobného plánu a principu, což také usnadňovalo nasazení jednotek z jiných částí římské říše. V průběhu 2. století po Kr. na limitu postupně vznikaly další fortifikační prvky: příkopy, valy a dřevěné palisády, které znesnadňovaly jeho přechod. V době kolem poloviny tohoto století se postupně tábory a věže přebudovaly do kamenné podoby a průběh germánského limitu se ustálil v linii východně od Frankfurtu: Krotzenburg - Walldürn - Welzheim - Lorch. Vzniklo zde unikátní inženýrské dílo, které mělo nepřetržitý a přímý průběh v délce 80 km (více zde). Poněkud odlišnou podobu získal na počátku 3. století po Kr. raetský limes (v dnešním Bavorsku). Tvořila jej pevná kamenná zeď až 1,5 m silná, spojující jednotlivé strážní věže. Význam limitu nebyl čistě vojenský, neboť jeho obsazení nebylo dostatečné a nemohl zabránit soustředěnému tlaku. Dnes je zřejmé, že měl vymezit a oddělit území provincií od barbarika, význam odstrašující a propagandistický.

Přestože hornogermánsko-raetský limes ztratil po útocích Alamanů v polovině 3. století svůj význam a stal se vzhledem k unikátnímu stavu zachování, v dlouhých úsecích se dochoval do dnešních dnů jako stopa římské přítomnosti. Výzkum limitu intenzivně probíhá již 150 let a za tuto dobu se podařilo na jeho 550 km dlouhém úseku prozkoumat nebo zdokumentovat na 900 strážních věží a několik desítek vojenských táborů. Postupně také vznikaly rekonstrukce těchto fortifikačních prvků, na jejichž základě si návštěvník může udělat představu o rozsahu a podobě tohoto starověkého díla. Také díky tomu se hornogermánsko-raetský limes stal další památkou, kterou letos v létě na svém 29. zasedání zařadilo UNESCO na seznam světově chráněných památek.

autor: Jiří Musil
Spustit audio

Více z pořadu