Kterak hořelo království profesora Vojtíška

V pražských ulicích se během následujících dvou dnů tvrdě bojovalo a ani historické centrum města nezůstalo ušetřeno krvavých scén. Výjimkou nebylo ani okolí Staroměstského náměstí, kde se v sálech středověké radnice nacházelo jedno z organizačních center povstání.

Kromě toho byly ovšem ve východním křídle regotizovaného hlavního traktu umístěny i sbírky Městského archivu pražského, tj. instituce, jež spravovala mnohé vzácné dokumenty týkající se nejen historické správy hlavního města, ale i městského zřízení v Čechách vůbec, mj. též na 7.000 svazků z období let 1310 - 1850. Archiv, o jehož založení se roku 1851 zasloužil František Palacký a kam byl jeho přičiněním jako první ředitel dosazen Karel Jaromír Erben, se stal jedním s kulturních středisek Prahy 19. století. Své první kritické ostruhy zde pod vedením Josefa Emlera a jeho žáka Gustava Friedricha též nasbírala značná část pozdějších osobností české historické vědy, včetně Josefa Pekaře a Josefa Šusty. Zcela zásadní sbírky dokumentů, na jejichž studiu postavil své životní dílo mj. Zikmund Winter a inspiraci zde nacházel i Alois Jirásek, spravoval během protektorátních let Friedrichův žák a profesor pomocných věd historických Václav Vojtíšek. Stejně jako jeho předchůdci i on měl k městským archiváliím vztah takřka rodičovský - ostatně jejich bohatství mu poskytovalo pracovní náplň na celý život, jehož značnou část měl Václav Vojtíšek v květnu 1945 ještě před sebou. Tvrdé střety českých obránců s útočícími pancíři Waffen SS mu však měly uštědřit životní šok.

Již se zřejmě nikdy nedozvíme, která jiskra se stala historické radniční budově osudnou. Ať již to byl výbuch granátu některého z německých Hetzerů, jež útočily Celetnou ulicí a Dlouhou třídou, a nebo plamen panzerfaustu některého z českých obránců radnice, skutečností zůstane, že výsledkem boje, který se na náměstí odehrál odpoledne 8. května, byl vážně poškozený orloj, zničená radniční kaple a rozsáhlý požár, jenž zničil nejen velký radniční sál, sloužící městskému zastupitelstvu, a pracovnu primátora, nýbrž i značnou část sbírek městského archivu ve východním křídle. Dějinným paradoxem zůstává, že se tak stalo kolem čtvrté hodiny odpoledne, tedy přesně v době, kdy generál pěchoty Rudolf Toussaint podepisoval v sídle České národní rady v Bartolomějské ulici protokol o kapitulaci německých branných sil v Praze. Zatímco tedy německé obrněné kolony o překot opouštěly Prahy, dohořívaly na radnici nenahraditelné dokumenty, jejichž odraz dnes kromě odborných statí můžeme nalézt na stránkách Wintrových knih či v prvních dílech Jiráskova F. L. Věka. Zdaleka ne všechny však prošly pečlivýma rukama archivářů.

Požár posledních válečných hodin byl v každém případě fatální a z východního křídla radnice po demolici zbyla dodnes prázdná parcela, poněkud nešťastně osázená mladými stromky pro potěchu turistů. Zdaleka se však nejednalo o požár první a staré listiny zde také nehořely poprvé. Radnice málem lehla popelem již v roce 1399, již tehdy zde shořely jak městské knihy, tak i další listinný materiál, své si listinný archiv užil též v závěru husitského období i v důsledku švédských vpádů během třicetileté války. A tak se roku 1784, když byly archivy všech měst pražských spojeny v jednotnou registraturu, z bohatého materiálu dochovala již jen část. A i z té zažil značný díl roku 1836 necitlivou skartaci a těsně před příchodem Karla Jaromíra Erbena byla část listin v revolučně vzepjatých letech 1848 - 1850 rozprodána na starý papír. A tak mohl Erben v 50. letech budovat archiv v podstatě znovu. Mamutí práce Erbenova i jeho následovníků a pečlivé svozy českých městských knih však vzaly za své onoho osudného květnového odpoledne posledního dne druhé světové války v Evropě. Přes veškerou snahu profesora Vojtíška obnovit alespoň knihovnu a zachránit pošramocenou prestiž archivních sbírek se duch Erbenův, Emlerův či Jaromíra Čelakovského z tradiční instituce již nadobro vytratil.