Komentář k povolebním pozicím ODS

4. červenec 2002

ODS zůstává naší druhou nejsilnější stranou. Absolutní čísla však neříkají vše, zejména, jsou-li v nepříjemném rozporu s původním očekáváním.

ODS proto prožívá hluboké zklamání a dosud si není jista, zda je má veřejně přiznat. Zvenčí je znát, že se v ní cosi děje, ale konečný výsledek odhadnout nelze, strana očividně nemá vypracovány protikrizové mechanismy. Raději pátrá po vnějším nepříteli místo, aby provedla inventuru vlastních chyb.

Mnohé z toho předvádí její předseda osobně, ale na Klausovu hlavu se už sneslo zvenčí tolik nevole, že je na místě zvažovat i jiné okolnosti. Jeho póza by se mu ostatně po celý ten čas nerentovala, kdyby to neumožnil charakter strany samotné a strana by těch deset let nebodovala, kdyby nevyjadřovala nějakou hlubinnou dispozici významné části české společnosti.

Je znát, že jí ten nezdar kde kdo přeje a Klausovi zvlášť. Není divu, sám tyto antipatie živil, v ODS mu to nikdo nerozmluvil. Kdo to zkoušel, ocitl se záhy mimo. Naše prý nejpravicovatější a nejliberálnější strana si nedokázala a ani nechtěla zavést ve vlastní domácnosti svobodnou diskusi. Těžkosti její vnitrostranické komunikace jsou patrny zvláště dnes, po volbách. Lze se ptát, jak je to vlastně s tou její pravicovostí a s jejím liberalismem. Pravicových politických subjektů, zdánlivě slibných jsme tu měli několik: LDS, KDS, ODA. První dva upadly v zapomenutí, ODA ten osud čeká též. Byly to projekty, vymyšlené u psacího stolu, veřejnost k nim zůstala netečná, u ODA s výjimkou jedné sezóny. Je tu ještě US, odštěpek ODS, vlastně produkt její vnitřní nekomunikativnosti. Někdy se nelze ubránit pocitu, že se bude ubírat cestami ODA. Zřejmě jediná podoba pravicové strany, kterou byla naše společnost sto uživit, byla právě Klausova ODS.

Dnes je nasnadě otázka, nakolik byla autentickou pravicí. Myslím, že problém není tak složitý, české společnosti chybí dostatečně silná, tedy i vlivná vrstva, v jejímž bytostném zájmu by byla pravicová politika. U nás s tím máme terminologické potíže, řekněme tedy zjednodušeně, že pravice se stará o tvorbu, bohatství a levice o jeho přerozdělení v zájmu sociálního smíru. Každá má své ctnosti i neřesti, každá může to své přehnat, proto je třeba obou, aby se hlídaly.

Dnes se vnucuje znepokojivá otázka, zda takovou pravici vůbec máme. Některá opatření, jaká zpravidla prosazuje pravice, potřebujeme jako sůl, důchodovou a daňovou reformu především. Máme pravicové věrozvěsty, doktrináře, rétory i hochštaplery.

Máme však pravici? Myslím tu skutečnou, nepředstíranou. Na tuto otázku odpoví v nejbližších týdnech a měsících ODS. Zatím se zdá, že neví, která bije. Zřejmě chce věřit, že v tom dosavadním kostýmu uspěje v komunálních volbách, proto ho nechce měnit - nevím nevím. Těm, kdo jí z duše přejí její těžkosti chci namítnout: pro společnost není dobré, potká-li její voličsky nejsilnější, nebo druhou nejsilnější stranu krize identity a ona ji neumí zvládnout. To pak neodskáče jen ODS, ta krize je totiž nakažlivá. Když se zhroutí jeden člen rodiny, začnou se kymácet i ostatní. Selhání jednoho orgánu lidského těla, ba i jednoho agregátu automobilového motoru dolehne na ty druhé. Je na čase skoncovat se škodolibým zadostiučiněním nad tím, že Klausově straně spadl hřebínek, neboť jde o nemocný orgán našeho těla.

Tím, že do čela pražského magistrátu vysunula Igora Němce ukázala, že navíc trpí poruchou zpětné vazby. Potřebuje podporu toho, co je v ní zdravé. Z jejího chování by mělo být zjevné co, nebo kdo to vlastně je.

rse@rozhlas.cz

autor: Petr Příhoda
Spustit audio

Více z pořadu