Komentář k ohrožování novinářů na Slovensku

To, co se odehrálo kolem novinářky Sabiny Slonkové z Mladé Fronty Dnes umožňuje retrospektivní pohled ještě do doby společné Československé federace. Na Slovensku se už tehdy postupovalo vůči novinářům, kteří neprosazovali a neupřednostňovali vládní koalici Vladimíra Mečiara slušně řečeno tvrdým způsobem. Patřilo k častým jevům, že na různých politických shromážděních a meetinzích samotný Mečiar upozorňoval své přívržence na jejich přítomnost a výsledkem pak bylo, že se stávali živým terčem rozvášněného davu. Kdyby chtěli, mohli by mluvit, třeba Tibor Iczo z Košic, nebo Štefan Hríb a Milan Žitný z Bratislavy, tehdy spolupracovníci Rádia Svobodná Evropa.

Tehdejších zkušeností slovenských novinářů si tenkrát česká strana všimla okrajově a nebyly rozhodně vnímány jako porušování demokratických zásad nebo dokonce zákonů, ale spíše jako ukázka slovenského folklóru, slovenské jinakosti, nebo v lepším případě ukázka toho, že Slovensko chce být samostatné. V první lednové dekádě v r.1993 , když vznikala slovenská státnost a prvním slovenským premiérem se stal znovu Vladimír Mečiar, uveřejnil deník Slovenská republika, blízký HZDS v černém rámečku jména téměř 50-ti novinářů, kteří se v předvolební kampani vyjadřovali kriticky o tehdejší vládní koalici a to v následujícím období ovlivnilo vztahy mezi těmito novináři a mocenskou garniturou zejména v době, kdy se na politické scéně objevily konfrontační vztahy mezi premiérem Mečiarem a slovenským prezidentem Kováčem.

K několika případům se s tím, co se stalo Sabině Slonkové vrací nejčtenější slovenský deník Nový čas. Ve své nedávné rekapitulaci připomíná výbuch auta žurnalisty Petera Totha, který psal často o únosu syna prezidenta, Michala Kováče mladšího, Toth byl kvůli tomu terčem značného násilí. Zpravodaji TV-Nova Eugenu Kordovi pro změnu někdo zdemoloval auto na sídlišti, kde bydlel a podobně. Výsledky české a slovenské politické praxe po prvních deseti letech samostatnosti obou zemí jsou téměř stejné, přesto slovenský deník píše o rozdílnosti. Rozdíl proti ČR je zjevný: na závažném odhalení u našich sousedů aktivně pracovala policie a naštěstí se jí podařilo zasáhnout včas.

Zpráva nepochybně vyvolá odsouzení od všech slušných politiků. Na Slovensku však nátlak na novináře provázela tolerance státních orgánů, dokonce existuje podezření, že i jejich pomoc, uvádí se v komentáři Nového Času s tím, že něco by k tomu mohl dodat třeba i bývalý šéf Slovenské tajné služby Ivan Lexa. A ještě jeden slovenský pohled na případ Sabiny Slonkové, nabídl ho na stránkách Hospodářských novin před nedávnem dnešní šéfredaktor kritického týdeníku Domino Forum Štefan Hríb: za velice důležitou skutečnost, která snížila váhu slov považuje bezproblémový přechod komunistických vlastníků i novinářů změnou režimu. To, co pak dále zpomalilo vznik svobodné žurnalistiky bylo paradoxně spojeno s podporou potřebných změn.

Štefan Hríb uvádí česko-slovenské srovnání: v Čechách byl od r.1992 zbožňován Václav Klaus, na Slovensku byla od r.1995 hýčkána protimečiarovská opozice. Politici si tehdy zvykli, že jim média zobou z ruky, takže změnu postoje si vcelku logicky vysvětlili zištností, novinářskou službou jiným, opět nepřiznaným zájmům, tvrdí šéfredaktor slovenského deníku Dominofórum Štefan Hríb v Hospodářských novinách. Hledat ztracenou váhu slova není vůbec lehké pro politiky ani pro novináře. Politici nabízejí svá slova spoluobčanům každé čtyři roky, připouštějí, že často jde o lehká slova, prý to požadují jejich posluchači.

Takto tristní je v mnoha případech pohled na volební kampaň, navíc jde v mnoha případech o příliš zjednodušující pohled na otázky, co je to svoboda slova, jakou má cenu a jaké jsou její nezbytné podmínky.

rse@rozhlas.cz