Ke konci školního roku

Ale i při zdůrazňování významu vzdělání a vzdělávání zůstáváme podobně jako u jiných pojmů jen při tomto jediném obecném slově, aniž bychom blíže určili, jakou z mnoha forem vzdělávání máme na mysli. Ponecháme-li stranou otázku, zdali za vzdělání platíme sami, nebo za nás platí stát, nebere se téměř vůbec v úvahu rozdíl mezi tím, studujeme-li jen proto, abychom získali kvalifikaci pro nějakou budoucí obživu, nebo zdali chceme být vzdělání takříkajíc všeobecně i ve věcech, jejichž znalost nám mocně nic nepřinese, ale které – i když je třeba nikdy nebudeme prakticky potřebovat – nám způsobí různé radosti případně vyvolají i respekt našich bližních, jimž ledacos z takových svých vědomostí můžeme předat.

A pak – jak už jsem tu nedávno o tom hovořil – existují jisté discipliny užitečné univerzálně, z nich na prvním místě dokonalá znalost jazyka mateřského a k tomu slušné ovládání alespoň jednoho jazyka cizího natolik, aby to nesloužilo jen k domluvení o nejběžnějších věcech, ale aby bylo možné vést v tom jazyce i hovory na složitější témata. A tady je, myslím, dost velký kámen úrazu, když lidé při různých průzkumech uvádějí znalost určitého jazyka a přitom jej ovládají pouze na úrovni onoho primitivního domluvení se v krámě či v restauraci.

Strávil jsem minulý týden v obzvláštním prostředí – to jest na obrovité lodi se třemi tisíci turistů z celého světa, mezi nimiž nebyl ani jediný Čech, ale kupodivu poměrně dost Rusů, a s asi tisícičlennou posádkou převážně jižanského původu – ať už z Evropy, Afriky nebo z Jižní Ameriky. A právě jazykově byla ta všeobecně mezinárodní nedostatečnost velmi patrná. K dorozumívání stačilo jen několik základních slov jako děkuji, prosím, nalevo či napravo v různých jazycích. Jiné hovory se raději nevedly i když možná někteří by toho byli schopni.

Vlastně celý ten pobyt dával dost podnětů právě k úvahám o vzdělání. V kladném smyslu to byl nepopsatelný obdiv ke skutečnému zázraku, jaký ta loď sama o sobě představovala. V první řadě to byla úžasně sofistikovaná a bezchybně fungující konstrukce takového mořského kolosu, a to nejen po stránce technické, ale i z hlediska estetického. To vše vyžadovalo uplatnění oné zmíněné kvalifikace, jaká je pro ony odborníky jejich životním povoláním, jistěže také dobře odměňovaným. Kromě techniků jsou to i odborníci na organizaci práce, zajišťující perfektní zvládnutí nalodění pasažérů, jejich pobyt na lodi včetně vždy vynikajícího stravování a péče o každého klienta v jeho kajutě až ke konečnému vylodění a dopravy na příslušné pozemní či letecké spoje včetně bezpečné přepravy zavazadel. To všechno prakticky bez obtěžování klientů, kteří jen sledují pokyny organizátorů, k čemuž – mimochodem – už je nutný jistý stupeň znalosti některého ze světových jazyků, v nichž jsou ty pokyny vyhlašovány.

Oproti chytrým hlavám, které to všechno vymyslely, postavily a řídí, je zde ovšem na druhé straně početný personál číšníků, uklizečů a různých statistů udávajících skupinám turistů správný směr a odpovídajících jednoslabičně nebo prostým gestem na povšechné dotazy. Kde je předepsána hlavně vlídnost v chování, což by i u nás mělo patřit ke kvalifikaci čili vzdělání pro určité funkce. Pak už pro tyto zaměstnance stačí jen směs různých těch jazykových štěků jako Haló, Bitte, Merci či Aufwiedersehen. Z politického hlediska je poněkud bizarní, že ona menšina geniálních tvůrců a řídících pracovníků má v demokracii stejná volební práva jako většina, která ke své práci potřebuje vzdělání minimální. Právě u nich však záleží na tom, aby se svým nepovinným vzděláváním snažili dostat co nejvýše nad úroveň pouhých sloužících robotů a utvářeli své osobnosti do podoby, která potěší je samé i jejich okolí. Vyžaduje to spíše zájem a vůli neustrnout, než nějaké mimořádné úsilí. Bohužel, ne všichni to dokáží.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.