Kdo byli Petschkové?

O osudu této rodiny bude pořad Historie věčně živá 13. října 2012 ve 21:10 hodin.

Spiritus agens rozmachu rodiny byl otec tří bratrů Petschků Moses. Pocházel z deseti dětí. Jeho otec Izrael Petschek se měl jako hauzírník, tedy podomní obchodník, co ohánět. Chudé poměry, z nichž Moses vzešel, předznamenal už jeho děd Samuel.

Samuel, neboli Šlojme, žil v době císaře Josefa II. v městečku Pečky poblíž Kolína. Josefínská doba zdejší Židy postavila na roveň ostatním obyvatelům. Rovné postavení však přineslo i povinnosti, v tom povinnost sloužit ve vojsku. Zaváděná vojenská povinnost postavila rakouské úřady před nezbytnost sepsat evidenci obyvatel říše. Tedy i Židů. Židé na rozdíl od křesťanů neměli příjmení. Bez příjmení je soupis sotva mohl rozlišit. Pokud si je sami nezvolili, přidělili jim je příslušní úředníci. Tak se zrodili Hirchfeldové, Rosenkranzové, Apfelbaumové.

Rozhovor s příslušným krajským úředníkem, když se děda Šlojme přišel zaregistrovat, mohl probíhat asi takto:

„Tak co, Žide, jak se bude jmenovat?“ Následovalo rozpačité mlčení. „Neví?“ pokračoval úředník, a protože šlo o úředníka zkušeného, šel rovnou k věci. „Tak mi alespoň řekne, odkud je?“ „Z Peček,“ zněla odpověď. „Vida,“ zaradoval se úředník, „bude se tedy jmenovat Petschek.“ Na vysvětlenou: rozhovor oba vedli v němčině. Takže otázka „odkud je“ ve skutečnosti zněla „wo kommt er her“ a odpověď „aus Petschek“. Čeští Němci a německy mluvící Židé nazývali městečko Pečky „Petschek“.

Moses Petschek byl podnikatel od Pánaboha. Začínal jako hauzírník a lichvář. A právě Mosesova lichva byla jedním z důvodů, proč rodina musela nakonec opustit Kolín, kam se původně přistěhovala z Peček. Následně se usídlila v Praze. To už bylo v době, kdy se Moses díky spekulacím s pozemky propracoval ke značnému jmění, jež rodině umožnilo začít podnikat v důlním průmyslu. Nakonec i v bankovnictví.

Moses už v době, kdy se ve většině domácností ještě topilo dřevem, rozpoznal, že uhlí je topným mediem budoucnosti. Neváhal, když se naskytla příležitost, a koupil akcie chřadnoucí Mostecké uhelné společnosti.

Starší synové Isidor a Julius mezitím v Praze vystudovali práva. Isidor si založil advokátní kancelář a Julius se pustil na dráhu finančního odborníka.

Nejvíc se ale potatil nejmladší Ignác. Studia ho moc netáhla. Zato se mu líbil praktický obchodní živo. Začínal v Anglo-rakouské bance a po nějakém čase si ho vyhlídl ústecký velkoobchodník s uhlím Jakob Weinmann. Sotva se Ignác zorientoval v obchodě s uhlím, Weinmanna opustil a začal mu v obchodě s uhlím tvrdě konkurovat.

Konkurence, jak už bylo řečeno, byla Petschkům nade vše. Dokonce bratři Isidor a Julius, kteří od otce získali kontrolu nad Mosteckou uhelnou, když se jim nabídlo výhodnější obchodní spojení, než skýtal Ignác, maje dosud právo výlučnosti, Ignáce vypověděli.

Rozkol netrval dlouho. Nad momentální zisk kladli dlouhodobý rozvoj. Snaha zajistit budoucnost svému podnikání způsobila, proč se Mostecká uhelná na severu Čech stala nejsilnější těžařskou společností. Po tom, co ji chřadnoucí převzali Petschkové, léta akcionářům nevyplácela dividendy, přednost dali investičnímu rozvoji.

Úspěšný rozvoj rodinného impéria nepřerušila jen smrt všech tří bratrů v prvé polovině 30. letech 20. století, hlavně nástup nacismu k moci a následná arizace jejich majetku po okupaci Československa. Sama rodina se před holocaustem zachránila útěkem do Británie a následně do Spojených států amerických.