Kde může a nemůže být tibetská vlajka

Tibetské vlajky vyvěšují léta radnice, kraje se k nim připojují sporadicky a poprask vzbuzuje rozvinutí zástavy, která tak dráždí čínské úřady, na ministerstvech, kde úřadují politikové Strany zelených. Ti tak učinili i letos, s příznačnou výjimkou ministerstva zahraničí, protože to by se pravděpodobně rovnalo, podle měřítek nastavených místním čínským velvyslanectvím, zřejmě rovnou za vyhlášení války Pekingu.

Vlajka zavlála i nad poslaneckou sněmovnou, ale jen z okna klubu Strany zelených. Ti to označili za svou akci, vlajka prý obsahovala zelené logo.

Velvyslanci lidové Číny mohou být tedy v zásadě spokojeni, Česká republika nechce jistě ohrozit vzájemný obchod a už vůbec ne nadcházející čínsko-evropský pražský summit, který byl na podzim zrušen, když si francouzský prezident dovolil sejít se s dalajlámou.

Celé je to samozřejmě velké pokrytectví, ale co se dá dělat. Čínským komunistům se opravdu nakonec podařilo, o čem snily celé generace jejich soudruhů, totiž změnit svět. Ale poněkud zvláštním způsobem, pro který se zřejmě v hrobě obracejí Marx, Lenin i Mao.

Jejich velké myšlenky se jim podařilo vyčíslit v dolarech, eurech a jenech a prodat prohnilému kapitalistickému Západu. Z Číny se stala jedna velká světová výrobna a megamarket.

A protože je Čína zároveň velmoc, může také vydírat a hle - i na ideologii může dojít, světové firmy rády, výměnou za levnou pracovní sílu, respektují specifika země, třeba i nesvobodu projevu a politickou indoktrinaci svých zaměstnanců. Také Ronald Reagan, hlásající, že bez svobody není tržní ekonomiky, by se divil.

Takže i Češi dnes raději šli k Tibetu ani pěšky, ani na voze. Co se dá dělat, proč by byli hrdinové, když to tak přece dělá celý svět.