Kde hledat příčiny úspěchu komunistů a co s tím?

Občasný vzestup radikálních stran není v demokracii jevem zase tak výjimečným a Evropa si v poslední době už prožila šoky kolem rakouského politika Haidera a francouzského Le Pena. Zopakujme si čísla: KSČM získala v letošních volbách 18,51 % hlasů a umístila se tak na 3. místě; v Poslanecké sněmovně ji bude reprezentovat 41 poslanec. Komunisté uspěli i v baště pravice a prosperity, v hlavním městě Praze, kde získali 11,1 % hlasů. Přitom v dosavadním složení Poslanecké sněmovny bylo pouze 24 zástupců KSČM a byli tedy nejslabší stranou, pokud počítáme dohromady hlasy stran současné Koalice.

Zajímavé jsou údaje o nárůstu absolutních čísel hlasů pro KSČM. V r. 1998 při volební účasti 75 % vhodilo svůj hlas do urny pro KSČM 658.550 voličů, nyní při volební účasti zhruba 60 % to bylo 882.653 voličů. To je při značném poklesu voličské účasti nárůst skoro o 200 tisíc příznivců. Je evidentní, že popularita KSČM značně stoupá. KSČM v současných volbách získala jen o zhruba 250 tisíc hlasů méně než druhá ODS a o 600 tisíc méně než druhá ODS a o 200 tisíc více než Koalice.

Klade se občas otázka, zda výsledek KSČM neohrožuje už nyní demokracii; odpověď zatím může být zcela jednoznačná, že nikoliv. Ať už bude vláda sestavena jakkoliv, budou ji sestavovat demokratické síly, a to i v případě, kdyby se spolehly na nějakou tichou podporu KSČM. Budoucí vláda bude demokratická a nehrozí opakování plíživého zániku demokracie po volbách v r. 1946, kdy předchůdkyně KSČM zaznamenala také úspěch více než jednou větší než nyní. Žádné ohrožení demokracie nehrozí také vzhledem k historickým okolnostem.

Avšak existence KSČM a nárůst její podpory začíná být vážným tématem. Takovým ostatně bylo i v minulých letech, ale při současných 41 mandátech nazrál čas seriózní diskuse, co s touto politickou stranou. Přitom nejde primárně o její minulost a potenciální rizika v jejím programu, ale o to, že část politického spektra je už léta blokována politickou silou, která má nulový koaliční potenciál. Tato strana si v naprostém klidu prožívá všechny krize, které demokratické vládnutí občas provázejí, aniž by nesla jakoukoliv odpovědnost.

A 12 let po obnovení demokracie pomalu začíná slábnout argument, že s vládní odpovědností komunistů snad opět dorazí cenzura, nesvoboda a povinné První máje. Současní představitelé KSČM, z nichž žádný nebyl před 12 lety na žádném vysokém stranickém postu totalitní KSČ už tak dlouho opakují, že s totalitními praktikami své předchůdkyně nemají nic společného, až jim jsou ochotni uvěřit i někteří mladí lidé; i proto, že tuto éru nepamatují. Naopak tvrdí, že KSČM je demokratická strana, tradičně levicová, ochotná se dokonce zhostit státotvorné role. taková pozice je pro KSČM značně výhodná a v jejím důsledku také dochází k růstu její popularity, který může nadále pokračovat. To ale není vše: Problém je také v tom, že voliči KSČM jsou beze sporu voličové levicoví. Pokus ČSSD přetáhnout je na svou stranu se zatím nezdařil a zřejmě se už nezdaří. Nevyšel ani pokus založit jinou levicovou stranu, která by voličům KSČM nabídla alternativu. A konečně nevyšly ani pokusy působit na KSČM, aby se zbavila alespoň svého názvu, čímž by se stala přijatelnější pro demokratické strany, jak to učinila komunistická strana na Slovensku.

Pokud tedy zůstává taková část voličského potenciálu usídlena v izolované politické síle, je na české politické scéně v důsledku poměrného volebního systému prakticky nemožné sestavit většinovou levicovou vládu bez potřeby podpory pravice. Vidíme to právě po současných volbách, v nichž ČSSD slaví přesvědčivé vítězství, a však přesto není schopna sestavit akceschopnou levicovou vládu. Spolehnout musí buď na podporu US nebo ODS, které se obě deklarují jako strany pravicové. průnik programů těchto stran bude velmi obtížné najít a případná dohoda bude nevýhodná i pro pravicové strany. Pokud se např. předsedovi ČSSD Vladimíru Špidlovi podaří vyjednat koaliční vládu ČSD a Koalice, bude to znamenat velké programové ústupky, jak pro ČSSD, tak zejména pro součást Koalice (tedy US). A protože ta bude disponovat jen velmi slabým poslaneckým klubem, bude to pro ni daleko horší. Prakticky tak může rezignovat na svou dosavadní identitu a vydat se zcela jinou programovou cestou. Stejně tak, pokud by ČSSD opět sáhla k nějaké formě dosavadní Opoziční smlouvy i s ODS by to mohlo pokračovat z kopce. Právě uzavření Opoziční smlouvy s ČSSD a nemožnost plně dělat opoziční práci, mohlo vést k volební prohře ODS. Další podpora případné menšinové vlády by pro ODS mohla znamenat další propad.

Je tedy nabíledni, že ČSSD by potřebovala získat na svou stranu voličský potenciál KSČM, nyní izolovaný ČSSD především usnesením bohumínského sjezdu, který zakázal spolupráci s KSČM.

Co tedy dál s KSČM? Tuto otázku by si měli klást demokraté. Možných scénářů je několik: samozřejmě nejjednodušší cesta, jak se zbavit KSČM, je její zákaz, jak se to čas od času žádá. Tím by se dala možnost založit novou levicovou stranu. Taková revoluční řešení jsou možná ale jen v revoluci, ale ta už dávno proběhla.

Další možnosti snížit vliv KSČM spočívaly ve snahách změny volebního systému na systém většinový. Tento systém totiž samovolně trestá stranu s nízkým koaličním potenciálem - i tato možnost se ale zatím propásla.

Pak je tu ještě možnost KSČM dále držet v izolaci, a však je otázka, zda-li se pak nemůžeme dočkat dalšího zdvojnásobení její podpory. Poslední možnost je samozřejmě pro demokrata stále těžko přijatelná, a však stále se nabízí a mnozí komentátoři s ní už přišli: vnést na bedra KSČM odpovědnost. Nemusela by to být hned na poprvé odpovědnost vládní, ale mohlo by se pro začátek přestat ignorovat KSČM při volbě členů výborů a vedení Poslanecké sněmovny, a to zejména v oblastech, které jsou této straně nejbližší, jako je např. resort práce a sociálních věcí. Komunista v čele resortu vnitra, to by nejspíš stále 12 let po pádu komunistické totality bylo těžko představitelné.

Předseda ČSSD Vladimír Špidla zatím stále trvá na usnesení strany a komunisty do svých plánů na sestavení vlády nezahrnuje, i když hlasy volající po revizi tohoto postoje se z vnitřku ČSD ozývají. Je otázka, jak budou sílit s dalšími jednáními. V každém případě je možné uzavřít s následujícím. Možnost zapojení KSČM do vládní odpovědnosti nazrála do stádia, kdy by se o ní přinejmenším mělo začít diskutovat. Přitom je ale třeba pečlivě vážit, jakým způsobem by se to mohlo udělat, rozhodně velmi opatrně.

rse@rozhlas.cz