Kam to dopracovaly naše strany

To je bezesporu varovný symptom krize. Nezdá se ale, že je to samotný systém pluralitní parlamentní demokracie, který se po 11 letech svobodné soutěže politických stran ocitl v krizi. Krizí důvěry totiž procházejí především politické strany, bez kterých se tento systém neobejde. Co je toho příčinou ?

Odpověď by mohlo přinést zkoumání, zda byl český politický národ před 11 lety vůbec připraven na aktivní účast v parlamentní demokracii. Leccos nasvědčuje, že nikoliv. Demokracie potřebuje sebevědomé občany a sociálně ekonomicky, vzdělanostně i kulturně strukturovanou společnost. Česká společnost po 50 letech nesvobody naopak byla nesebevědomá a dezorientovaná, její přirozená sociální struktura byla v žalostném stavu a dodnes se na tom mnoho nezměnilo. A protože není strukturovaná, není ani ideově politicky ukotvená a snadno podléhá aktuálním kampaním. Kampaňovitě probíhaly i stranotvorné procesy.

Po listopadu 1989 se v České republice profilovaly zejména dva politické subjekty: spontánně vzniklé a názorově velmi široké Občanské fórum a netransformovaná, ideologicky úzce tradiční Komunistická strana Čech a Moravy. První svobodné volby v červnu roku 1990 nebyly skutečným politickým střetem souměřitelných stran a jejich programů. Občanské fórum vyšlo jako absolutní vítěz z protitotalitního referenda. Na Slovensku se v tomtéž postavení ocitla Verejnosť proti násiliu. Z českých stran zaznamenaly úspěch ještě strany koalice KDU, kde byla hegemonem Československá strana lidová, na Slovensku KDH a Zelení.

OF a VPN byla hnutí bez jasného politického profilu. Jejich komunističtí soupeři byli orientovaní na minulost a obhajobu statu quo. Překvapivý úspěch slovenských Zelených byl způsoben zjitřeným ekologickým cítěním a nižší omezující klauzulí pro vstup do slovenského parlamentu.

Z tradičních českých demokratických stran samostatně přežila období nesvobody jen ČSL, na Slovensku z téhož křesťansko-sociálního podhoubí nově vzniklo KDH. Ostatní politicko-ideové proudy se dočasně slily do širokého společenství. Navzdory tomu, že už tehdy Václav Havel předpokládal, že OF se vyprofiluje ještě před prvními volbami a pak se rozpadne, nestalo se tak.

Krystalizace, která později nastala, neměla přirozené příčiny, zakotvené v zájmech konkrétních sociálních skupin. Proces dělení urychlil vlastně první zřetelně definovaný krátkodobý programový cíl - rychlá ekonomická reforma. K rozpadu OF došlo z tohoto důvodu na začátku roku 1991, a to na tři viditelné subjekty - Občanskou demokratickou stranu, Občanské hnutí a Občanskou demokratickou alianci. Ještě předtím proběhla první ideově programová krystalizace, oddělila se Liberálně demokratická strana, profiloval se sociálně demokratický a zelený proud, mimo OF působila neparlamentní Československá sociální demokracie.

I když všechny tyto subjekty vyslovily jasná stanoviska k hlavnímu požadavku doby, tedy rychlé ekonomické reformě, přesto vznikaly poněkud uměle, vyprodukovány od psacího stolu. Politické strany zpravidla vznikají tak, že jistá sociální a ideová skupina hledá svého politického mluvčího, až dojde k ustavení strany. Ta potom přebírá obhajobu zájmů této skupiny a vytváří si k tomu stranickou ideologii. České politické strany po listopadu 1989 vznikly spíše obráceně. Skupina myslitelů vytvořila stranu a teprve dodatečně se ohlížela po zájmech, které by strana mohla soustředit.

Náznak historického a sociálního zakotvení bylo možno v počátku moderního českého svobodného života hledat pouze marginálně u několika stran. Na prvním místě u KSČM. Tato strana měla své skalní voliče, myšlenkově i sociálně jasně ukotvené. Totéž, i když v poněkud menší míře, měla i Československá strana lidová, později KDU-ČSL. Dodnes jí to ovšem nestačí na více než devět procent volebního zisku.

Zvláštním případem, kde se potřeba ekonomické reformy zhustila do jasného programu, byla Občanská demokratická strana. Jako štika mezi kapry vtrhla na začátku roku 1991 do českého politického rybníka. Právě ona měla největší naděje, že najde své sociální a historické zázemí. Chtěla se soustředit na ty, kteří přivítali nové svobodné poměry a pokusili se v nich obstát, ať už jako samostatní podnikatelé nebo draví zaměstnanci. Myšlenkovou výbavu hledala v anglosaském, zejména britském konservativismu. Postupně se ukázalo, že raketový nástup této strany byl jednorázový a časově omezený. Myšlenka urychlené transformace se postupně vyčerpala a oslabila vlastním uspokojením. Strana začala odrazovat mocenskou arogancí, neschopností transformaci dokončit a zamezit zjevné korupci. Poněkud chtěný anglosaský konservativismus byl zasazen uměle do prostředí, které ho nepřijalo, mimo jiné i proto, že chování jeho údajných nositelů bylo spíše parodií. Strana nakonec nevyprodukovala obecně přijatelnou, respektovanou sociální skupinu, která by ji potřebovala k obraně svých zájmů. Postupně se začala podobat spíše sektě. Po tzv. sarajevské atentátu a odchodu významné aktivní skupiny svých členů se definitivně zapouzdřila a svůj program hledá spíše v často až křečovité kritice konkurence než v nabídce programových řešení aktuálních problémů. Strana neodolala jistému nacionalismu a isolacionismu, zejména pokud jde o Evropskou unii, a její vyjádření znějí až příliš často populisticky.

Podobný raketový nástup jako ODS zaznamenala v roce 1996 a poté v roce 1998 Česká strana sociálně demokratická pod vedením Miloše Zemana. I ona zjednodušila svůj volební program do několika jednoduchých tezí. Hlavním tahákem bylo heslo "Čisté ruce". Lákalo voliče na iluzi, že nová vláda pozavírá tuneláře a změkčí sociální důsledky transformace. Mnozí, znechuceni učebnicovými liberálními frázemi a na druhé straně trudnou transformační realitou, tuto nabídku přijali. Příslib jistého regresu k socialistickým jistotám přilákal i ty nespokojence, kteří by jinak volili komunisty.

Opět se ale ukázalo, že prostředí je silnější než ideologie. Pravicová ODS i levicová ČSSD nakonec prováděly v mnoha směrech totožnou politiku. Státní dotace, později přejmenované na revitalizaci, napojení na polostátní banky, postsocialistické velkopodniky a státní monopoly, to se postupně stalo její hlavní charakteristikou. Liberální nebo naopak sociální fráze tvořily jen potřebnou dekoraci. Důležitější byla setrvačnost prostředí. Oposiční smlouva z roku 1998, díky které ČSSD převzala moc, navíc setřela rozdíl mezi vládou a oposicí. Přes všechny slovní přestřelky nakonec začaly ČSSD a ODS působit dojmem, že vládnou společně, mají jen striktně vymezeny sféry vlivu, do kterých se vzájemně nevměšují. Totéž požadují od zbytku společnosti: my máme mandát, vy se nám do toho nepleťte.

Role skutečné oposice tedy připadla čtyřkoalici a KSČM. Obě s ní mají značné problémy. KSČM už proto, že je zjevně oposicí radikální a protisystémovou, což se znovu projevilo v česko-kubánské krizi. Čtyřkoalice díky účelovosti svého vzniku stále kolísá mezi rozpadem a absencí akceschopnosti. I ona postrádá zřetelně definované sociální a ideové důvody své existence. Ty má pouze jediná její součást - KDU-ČSL, aniž by je mohla sdílet s ostatními. Dvě menší strany - ODA a DeU - nestojí vlastně za řeč, pouze díky čtyřkoalici přežily svůj zánik.

Specifické postavení zaujímá Unie svobody, která by byla v případě nutnosti schopna vlastní existence. Zkoumáme-li ale její programové teze, musíme dojít k závěru, že by se poměrně snadno mohla vrátit zpět do lůna ODS, z níž vyšla. Stalo by se tak s největší pravděpodobností okamžitě, kdyby se ODS vrátila ke svým liberálním kořenům a vytvořila svobodný prostor pro odlišné názory. Důležitou podmínkou by byla výměna předsedy ODS. Důvod existence US spočívá především v odporu vůči němu a jeho konfrontačnímu až sektářskému politickému stylu, který vnutil celé straně.

Závažným vnitřním problémem čtyřkoalice je odlišné ideové tíhnutí jejích hlavních složek. Když pomineme nevýznamné strany ODA a DeU, pak KDU-ČSL a Unie svobody se obtížně shodují na společných východiscích, již kvůli historickým souvislostem. K nejaktivnějším členům US patří ti, kteří přišli z ODS, kterou mnozí pomáhali zakládat a s níž se rozešli. Sama ODS vznikla z Občanského fóra a jádro jejích nejstarších členů tvoří ti, kteří se v dobách převratu aktivně účastnili listopadových událostí 1989. Naproti tomu současná KDU-ČSL byla i v dobách totality komunisty tolerovanou stranou Národní fronty a v jejích řadách je dosud mnoho členů, kteří byli v té době politicky aktivní. I když mnozí z nich na rozdíl od svého vedení s komunisty otevřeně nekolaborovali a prostřednictvím tolerované strany se pokoušeli zachovat jistou kontinuitu křesťansko-sociální politiky, přece jen je jejich národněfrontovní minulostnějak determinuje. I tento faktor hraje v soudržnosti čtyřkoalice jistou úlohu.

Hlavní úlohu nicméně hraje rozdílné koaliční tíhnutí. Tradice křesťansko-sociální politiky a věkový profil členů i voličů KDU-ČSL přibližuje tuto stranu v jistých ohledech, zejména v sociální sféře, spíše k programových tezím ČSSD než k ODS. Jakkoli jsou pojmy levice a pravice značně vyprázdněné, jistou roli hrát mohou a také hrají, především při výběru partnerů. Liberální Unie svobody proto přirozeně hledá svého partnera v programově blízké ODS. Nebýt toho, že ji dosud ODS odmítá, a že naopak US není schopna přijmout jejího předsedu, hledala by dávno svého spojence spíše v ODS než v KDU-ČSL.

Vztah US a KDU-ČSL tak trochu připomíná dva už jednou a jinde rozvedené lidi, kteří spolu uzavřeli sňatek. Jsou spolu a přesvědčují se, jak jim to svědčí. Přesto oba nadále myslí na své předchozí partnery. Jsou spolu proto, že bývalí partneři mají nyní jiné starosti. Jakmile by je zavolali zpět, současný svazek by se nejspíše okamžitě rozpadl.

Hlavním problémem českých politických strana je tedy jejich neukotvenost. Není to jen jejich chyba. Sama česká společnost je neukotvená a postrádá tradiční stabilizovanou sociálně ekonomickou strukturu. Kde není poptávka, není ani nabídka. A kde není reálná idea, zastupuje ji pouhý politicko-mocenský pragmatismus.

Vědí to všichni, ODS, ČSSD a částečně už i čtyřkoalice. Českým politickým stranám není zkrátka samotným jasno, zda vůbec reprezentují zájmy nějakých konkrétních sociálních skupin. Proto raději prosazují zejména ty vlastní, úzce stranické. A ty jsou jednoznačné: získat moc a co nejdéle ji udržet, přičemž se co nejvíce přisát na kapitál, ať už státní, polostátní nebo soukromý. A samozřejmě - dosáhnout vlivu v médiích. Spíše než cokoli jiného je jim blízké leninské pojetí politické strany jako nástroje k ovládnutí státu. Protože se to přirozeně zdráhají říci takto naplno, hledají pro svůj ryze pragmatický, někdy až cynický zájem ideové zdůvodnění. A protože o ideje vlastně nejde, nezní pak dost přesvědčivě, když se jimi straničtí představitelé zaklínají. Jejich voliči nemusejí býti politology, aby tuto neupřímnost podvědomě vycítili a reagovali odmítavě. Není pak divu, že nevědí, koho volit.

Kromě toho, kam to dopracovaly naše strany, se můžeme ovšem ptát, kam to dopracovala naše veřejnost. Na rozdíl od Polska a Maďarska byla k převratu roku 1989 spíše dostrčena zvenčí, neboť skutečné vůle ke změně bylo málo. Počáteční euforie, živená představou transformace snadno a rychle, vzala brzy za své. Adaptivní symbióza s normalizačním režimem českou společnost demoralizovala. Proto se nedostávalo vůle k obětem, a pokud tu nějaká přece jen byla, zapůsobilo na ni rozmařilé chování elit jako velmi studená sprcha. Proto ta rychlá obnova stereotypu "my a oni". Občané sice dění na politické scéně nespokojeně sledují, ale svůj vstup do politického procesu odmítají. I členská základna politických stran je pasivní - a u těch, na nichž spočinula největší odpovědnost, je navíc nepočetná. Slabé členstvo nemůže dost dobře kontrolovat vedení strany a vlastně ani nechce, je snadno manipulovatelné a lze je korumpovat výhodami a funkcemi. Vedení v něm nemá potřebnou "kádrovou rezervu", jinak řečeno zase platí socialistické "nejsou lidi". I tato okolnost posiluje obecnou bezradnost, že vlastně není koho volit.

Máme tu tedy bludný kruh: Strany mohou býti jen takové, jaká je společnost, jaké jsou její sociální skupiny a jejich reálné zájmy. Současným stranám ovšem dnešní nerozvrstvená společnost docela vyhovuje, a proto neusilují o změnu. Prostřednictvím státních dotací a intervencí mohou takovou společnost daleko lépe ovládat a vnutit jí své vlastní zájmy. Kolik se toho například namluvilo o vzniku střední třídy. Výsledek je téměř nulový. Zhruba každý druhý občan je významně existenčně závislý na tom, co dostane od státu.

Budoucnost české společnosti závisí na rozsáhlé modernizaci, která přinese její zřetelné rozvrstvení. Teprve potom budou politické strany nuceny představovat a hájit skutečné zájmy společenských skupin a ty je budou nutit k formulaci jasných stanovisek, i k odhazování nepotřebného balastu. Ta strana, která bude o nastartování takového procesu usilovat první, bude mít zároveň nejvíce nadějí stanout mu v čele.

Radko Kubičko, Petr Příhoda

Přečteno z časopisu Přítomnost

ČRo 6 / RSE

19. května 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz