Jsi šťastný

Instinktivně touží po bolesti, nejen jako trestu, ale taky proto, aby se probudil z vlastní dřímoty a okoralosti. Nejde o touhu po sebezničení; pocit, že člověku protéká život mezi prsty, pocit ztráty vlastní vnímavosti, je jeden z důvodů, proč se člověk obrací k umění. Aby zabránilo srdci zarůst tukem netečnosti, aby to symbolické těžiště lidského charakteru zůstalo planoucí a slitovné. Vezměte si biblické žalmy; lidé jsou v nich buď hněvem celí bez sebe, anebo v extatickém vytržení lásky.

Někdy je prostě zapotřebí potřeba pořádné šlupky nebo řachy k probuzení života ukolébaného komfortní zónou. Tak rozumím úspěchu knih amerického spisovatele Chucka Palahniuka. A nejde jen o jeho slavný Klub rváčů, který pak natočil režisér David Fincher s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem. Razantní úder dokáže Palahniuk uštědřit i zdánlivě opačným vjemem než je bolest – totiž lidskou slastí.

Román Tvé překrásné já je katastrofickým obrazem budoucnosti, v níž člověka, přesněji řečeno ženskou část lidstva, zničí touha po slasti. Příčinou je Sonda okamžité extáze, ďábelský přístroj, působící dokonalý a instantní orgasmus. Palahniuk není mistrem finesy, drobnokresby životních situací a pocitů; jak jsme si už řekli, jeho metodou je šok. Je si vědomý, že naše touhy jsou právě ve své krajnosti nejčitelnější. A že principem návyku na slast je neustálá potřeba zvyšovat dávky, tak jako u každé jiné drogy.

Den v takovém uměleckém díle nevypadá nijak přitažlivě, přestože reklama líčí spokojené, tedy vlastně uspokojené ženy v těch nejrůžovějších barvách. Ve skutečnosti táhnou městem divoké hordy zanedbaných a páchnoucích trosek a začínají se množit případy přepadení prodejen, v nichž je na regále k mání několik posledních balení tužkových baterek pohánějících ten prostředek dokonalého autoerotického naplnění.

Palahniuk domýšlí princip dráždění zákaznické slasti všudypřítomnou reklamou do absurdní dokonalosti. Naštěstí nemá sklony k moralizování, neukazuje prstem na zdánlivého viníka, totiž prolhaný jazyk reklamy. Den v takovém uměleckém díle se může ubírat daleko zajímavějším směrem. Co když začne čtenář pod vlivem téhle rány, po níž přijde k sobě, zkoumat povahu slasti, po které nejčastěji touží?

Jako kdyby Palahniukova poťouchlá vize naznačovala, že cesta extrémní slasti nemusí vždy vést do paláce blaženosti, jak to zhruba o dvě století dříve tvrdil romantik William Blake. Román není pamflet, těžko proto mluvit u románu o poselství; mluvme třeba o vlivu. Jestli toužíte po slasti a pokud tím neublížíte nikomu dalšímu, povolte zdroji slasti kohoutek na maximum. Alespoň na okamžik. Tím se povaha slasti vyjeví a možná se budete divit, jak se touha po maximální slasti rychle mění v bolest.