Jiří Tichý: Dvojí připomenutí

Milí posluchači, připadá vám vzdálenější, řekne-li se: to a ono se stalo před pětadvaceti lety, anebo před čtvrtstoletím? Druhé vyjádření časového odstupu, zdá se skoro jako věčnost, první, jeví se naopak jako cosi nedávného. Chci tím naznačit, že rok 1988 prožíváme my, minimálně čtyřicátníci, jako banalitu v čase, ve významu však toho, co se stalo, jako Událost.

V prosinci zmíněného roku přijel na oficiální státní návštěvu francouzský prezident Francois Mitterand. Nic mimořádného, řeknete. Tři roky v Sovětském svazu řádila už perestrojka (jak se ruský obrodný proces nejspíš jevil našim notně znejistělým soudruhům), a tak i u nás začalo být nutné nerozdávat si polibky pouze s bratry v ideologii a ve zbrani, nýbrž chlapským stiskem ruky přivítat i socialistu ze Západu. Co se ovšem událo den poté, kdy vrcholní představitelé svobodného světa jednali s Husákem? Tito setkali se na přátelském posnídání v budově francouzské ambasády se skupinkou výrazných osobností protikomunistické opozice, až na výjimku Václava Malého, levicově orientovaných. Václava Havla netroufám si černobíle zařazovat.

"Je vaší věcí, s kým se ve volném čase setkáte," řekl prý Husák Mitterandovi, když se tento o připravované schůzce s disidenty zmínil. Nepřipomíná vám to cosi povědomého? "Éto vaše ďélo," řekl Brežněv Dubčekovi několik dní před okupací. O dvacet let dříve. Jenže v osmaosmdesátém nerozhodoval už Brežněv, ale Gorbačov. A přesto: podmínka byla, že se schůzky nezúčastní právě Dubček, coby představitel stále obávaného Pražského jara. Jeho význam a strach z něj, větší než z Charty 77, byl tímto stvrzen. Neodpustím si ještě jednu paralelu: V březnu 1977, kdy strach ze vzniklé Charty 77 naopak převažoval nad nelibostí z Pražského jara, sešel se v Praze holandský ministr zahraničí Max van der Stoel s jejím mluvčím profesorem Janem Patočkou. Jak to tenkrát dopadloznáte: jedenáctihodinový výslech na Státní bezpečnosti, po absolutním filosofově vyčerpání převoz do nemocnice a o několik dnů později jeho smrt.

Vraťme se ale zpět do posledního měsíce v roce před 25 lety. Na Škroupově náměstí v Praze na Žižkově uskutečnila se 10. prosince, tedy na Den lidských práv, a čtyřiadvacet hodin po snídani s Mitterandem, druhá, do té doby nevídaná, věc: povolená protirežimní demonstrace. Mluvčí několika opozičních uskupení požadovali, poprvé na veřejnosti, propuštění všech politických vězňů.

Epilog: "Na Škroupáku četli i vaše jméno, ještě zeslavníte" šeptnul mi do ucha inteligentnější člen vězeňské stráže v bohunickém kriminále.

Post skriptum: Vím, že v záplavě současných existenčních starostí, mohou se mnohým z nás zdát moje letmá připomenutí nepatřičná. Vězte, nejsou!