Jiří Berounský: Jednadvacátý srpen

21. srpen 2013

Zas je tady jednadvacátý srpen. Je třeba ho připomínat – nejen pro ten den, kdy do naší země vtrhla vojska bratrsky se tvářícího Sovětského svazu, doprovázena pro forma vojáky ostatních satelitů, kromě Rumunska. Vedení Sovětského svazu v čele s Leonidem Brežněvem se totiž domnívalo, že u nás vítězí kontrarevoluce a tak bylo nutno zasáhnout.

A tím se dostávámě k celé historii osmašedesátého roku, v níž si každý najde to, co chce. Jedno je však neoddiskutovatelné: tak jako berlínské události v třiapadesátém roce, maďarské a polské v šestapadesátém, polské po celá osmdesátá léta, tak i Pražské jaro - tak byl šestaosmdesátý rok v tehdejším Československu až do oné sovětské okupace nazýván - významně otřáslo, mimo jiné, totalitní nadvládou Sovětského svazu ve střední Evropě. Bez ohledu na ona odpudivá normalizační léta, která u nás potom následovala.

Zkreslující jsou i některé mýty, Pražskému jaru přisuzované. Zejména názor, že Pražské jaro bylo pouze jakýmsi střetem dvou komunistických klik a naší svobodné společnosti nemá v podstatě co říct. Původně se skutečně o střet dvou komunistických center jednalo. Jenže liberalizační dubčekovské křídlo svým, i když pomalým uvolňováním všech občanských svobod, nastolilo, možná nechtěně, takovou atmosféru, kterou nebylo možno již vzít zpět. Odpůrci Pražského jara mu vytýkají malé úsilí o demokracii, o pluralitní stranický systém, o trh, založený na soukromém vlastnictví, či skutečnou nezávislost státu. Kdyby se tak ovšem podle tohoto ahistorického a apolitického názoru stalo, přijely by možná sovětské tanky už v květnu a ne až v srpnu.

Pluralitní tendence se navíc zřetelně prosazovaly: vznik KANU, Klubu angažovaných nestraníků a klubu K 231, Klubu politických vězňů, nebo pokusy o oživení sociální demokracie jsou toho přesvědčivým důkazem. Všechny tyto tendence byly tehdejší KSČ sice kritizovány, ale k žádnému konfliktu nedošlo, protože převládal pocit vnějšího ohrožení, který se - bohužel - ukázal oprávněným. Dnes je to už těžko představitelné, ale vedoucí silou společnosti zůstávala stále KSČ, ale ta se po prvé solidarizovala s názorem celého národa, kterému naslouchala. Byla oficiálním oponentem Moskvy a odmítla v tomto duchu i sovětskou okupaci. Vše navíc probíhalo v rozděleném světě, který stál stále na okraji celosvětového konfliktu. O obsazení Československa v srpnu byly ostatně západní mocnosti Sovětským svazem předem informovány.

Pražské jaro patří rozhodně ke světlým stránkám naší historie. Proto si ono, dnes těžko představitelné období, i jeho smutný konec, připomínáme i dnes.

Spustit audio