Jiří Berounský: Hrad a politické strany

Hovoříme ovšem o pravici a levici – obě ideová seskupení byla podporována množstvím vznikajících a zanikajících subjektů. To se týká zejména pravice, kde však byla dominance ODS tak silná, že žádný z nových subjektů neměl šanci na politickou existenci. Jedinou “novou“ stranou se stala TOP 09, ovšem až v době ukotveného tržního hospodářství, jehož výkladní skříní se mělo stát šlechtictví jejího předsedy. Relativní úspěch topky na pravici byl rovněž umožněn skutečností, že ta se stala v psychologii občanů onou ideologicky čistou pravicovou silou, kdežto ODS byla přisouzena role subjektu, jenž přechod k tržnímu hospodářství vůbec umožnil. Politický střed se nacházel zřejmě na okraji hlavních stranických subjektů, nebo v různých menších stranách, jako jsou třeba lidovci a véčkaři.

Hlavní stranický půdorys zůstane asi stejný, ale lze očekávat mnohé kvantitativní změny v důsledku hradní politiky. Je lhostejné, je-li to prezidentovým úmyslem, či vzniklou situací, ale u momentálně nejsilnějšího subjektu, sociální demokracie, dojde velmi pravděpodobně k určitému štěpení a tím k oslabení. Jednak primárně v otázce důvěry či nedůvěry Rusnokově vládě, i když oficiálně jistě po úterním zasedání předsednictva bude stanovisko jediné. Sekundárně ovšem bude důležité i vnímání nepopulárního Rusnokova kabinetu a všech jeho opatření – bude-li vládnout déle –jako kabinetu levicového.

Zmiňme jen ono katastrofální odvolání-neodvolání šéfa Národního divadla Jana Buriana. Všechna podobná rozhodnutí by mohl občan vnímat jako rozhodnutí levicové vlády a tím by mohlo dojít ve volbách k menšímu úspěchu sociálních demokratů. Tato okolnost je jistě značně podporována politickou hysterií možnosti nového Února, což je ovšem zcela ahistorické srovnání. Stejně tak hysterické mně připadá hořekování nad neklesajícím vlivem komunistů, neboť jejich množství je – jak už jsem mnohokráte řekl – jistým barometrem spokojenosti populace s produkovanou politikou.

A na závěr: obdobně neracionální je i pozdní lamentování nad snahami prezidenta o poloprezidentský systém. I to je možno připsat na konto koalicí ovládaného parlamentu, neboť po legislativním umožnění přímé volby prezidenta se už poslanci vůbec neobtěžovali dalším legislativním opatřením, jak možnost poloprezidentského systému vyloučit.