Jaroslav Bican: Slovenské velvyslanectví a proměna funkce prezidenta

Prezidenta je všude plno. Jeho cesta na Slovensko působila jako návštěva šéfa výkonné moci. I jednání s premiérem Robertem Ficem jako by bylo setkáním politiků na stejné úrovni. Miloš Zeman postupuje systematicky, krok za krokem – snaží se působit jako hybatel, jako někdo, kdo určuje agendu a je hlavní politickou figurou u nás. Pravomoci na to sice nemá, ale cíl je jasný – vytlačit ostatní aktéry a změnit to, jak se pravomoci hlavy státu doposud vykládaly. Úkol to není zase tak těžký, stačí ostatní zastínit, zatlačit je do defensivy a umně využívat různých precedentů z minulosti. Jediné, na čem pak záleží, je, zda Miloši Zemanovi v tomto počínání bude někdo bránit nebo mu všichni vyklidí pole.

Jakým způsobem je možné funkci prezidenta posouvat, je dobře vidět na tom, jak ohledně sporu o velvyslanectví na Slovensku ve prospěch hlavy státu argumentuje právník Zdeněk Koudelka. Podle Koudelky to, že je pro jmenování velvyslanců určující prezident republiky, odpovídá demokratickému principu. Zdeněk Koudelka upozorňuje na to, že Miloš Zeman během své prezidentské kandidatury uváděl, jak chce zahraniční politiku státu pojmout. Koudelka zdůrazňuje, že Miloš Zeman s tímto programem zvítězil, proto je logické, že může jmenování navržených velvyslanců posuzovat s ohledem na to, nakolik jsou schopni tuto politiku realizovat. Zdeněk Koudelka z toho vyvozuje, že Miloš Zeman k tomu má demokratický mandát a Karel Schwarzenberg mu svou vůli nemůže vnucovat.

Argumentace opřená o to, že Miloš Zeman se svým politickým programem vyhrál volby a má tedy demokratický mandát ho prosazovat, má velmi vážné důsledky. Zdeněk Koudelka tyto argumenty zatím používá v oblasti, kde se prezident navíc může opřít o to, že se jedná o kontrasignovanou pravomoc a o větu v Ústavě, že je to prezident, kdo zastupuje stát navenek. Koudelkovo logikou je ale možné tuto argumentaci libovolně rozšiřovat. V jakémkoli sporu prezidenta s nějakým ministrem je možné vytáhnout to, že prezident byl zvolen se svým programem a tím pádem získal demokratický mandát ho prosadit. Demokratický mandát má i ministr, ale ten prezidentův z přímých voleb, kde si voliči zvolili konkrétní osobnost, působí mnohem důrazněji než ten ministrův odvozený z netransparentní stranické kandidátky a nestabilní vládní koalice. V takové situaci jde jen o to, zda to ministr vydrží a půjde do konfliktu s hlavou státu nebo couvne. Dopředu se dá odhadnout, že těch, co ustoupí, bude více.

Můžeme argumentovat tím, že primární jsou volby do Poslanecké sněmovny a že prezident je pouze formální hlava státu a skutečným šéfem výkonné moci je předseda vlády. Ve chvíli, kdy se ale všichni budou k prezidentovi chovat jako k premiérovi a vláda bude jen jeho prodlouženou rukou, tak s tím mnoho nenaděláme. Otázka, před kterou nás přímá volba postavila, zní, zda chceme, aby se u nás nově funkce prezidenta a premiéra koncentrovaly v jedné osobě, aby kolektivní rozhodování na vládě bylo vystřídáno rozhodováním jedné osoby na Hradě a aby vzniklo jedno dominantní mocenské centrum se všemi riziky, které z toho v naší politické kultuře plynou. Tendence ve vývoji prezidentské funkce je jasná, zda bude pokračovat, záleží na tom, jakým způsobem budeme k hlavě státu přistupovat.