Jan Kavan ve vysoké zahraniční funkci OSN

Zdá se, že chladné přijetí Kavanovy volby nelze vysvětlovat jen tím, že vpadla do napínavé povolební situace, poznamenané zejména sestavováním nové české vlády a obsazováním parlamentních funkcí. Ze svého dětství matně pamatuji, že se okolo mne se skutečnou hrdostí mluvilo o tom, když zahraniční ministr dr.Edvard Beneš byl také jednou zvolen do čela Společnosti národů v Ženevě. Nikdo nepochyboval o tom, že Beneš tuto svou prestižní mezinárodní funkci hravě propojí se svou funkcí ministerskou a všeobecně se předpokládalo, že to určitě pomůže mezinárodnímu postavení naší republiky. Nu, nepomohlo, jak se v nejbližších letech ukázalo.

Komentáře k nynější Kavanově volbě jsou však více než střízlivé a často přímo pochybovačné. Hlavní starost je o to, zdali při většině jediného hlasu Koalice ve sněmovně Kavanova očekávaná poslanecká absence z důvodu jeho Newyorského angažmá neohrozí výsledky hlasování o některých zákonech. Zdá se však, že toto nebezpečí není tak velké, protože pravdu má bez pochyby Václav Klaus, když říká, že "stojednotkovou" většinu bude Špidlova vláda potřebovat v příštích čtyřech letech jen 5-krát, teď při hlasování o důvěře a pak už jen při hlasováních o státním rozpočtu. Škodolibý Klausův dodatek, že jinak budou sociální demokraté hlasovat výhradně s komunisty je nutné brát s jistou rezervou, jako zřejmě dlouhodobější následek jeho špatného povolebního rozpoložení.

Poněkud závažnější námitka ke Kavanově prestižní misi se týká 113 milionů korun, jež bude vláda muset přispět ze státního rozpočtu na personální vybavení v New Yorku. I když je to pouhá tisícina toho, co by měly stát stíhačky Gripen, není to částka zanedbatelná a Edvard Beneš by se asi podivil, jak se i v takovýchto věcech svět za pouhých 70 let změnil.

Nicméně, nejpravděpodobnějším důvodem určité nevlídnosti, s nímž je u nás Kavanova volba přijímána bude asi Jan Kavan sám. Je to politik dosti zvláštního ražení a nelze zapomenout, že už při sestavování Zemanovy vlády před čtyřmi lety dával prezident Havel zcela nepokrytě najevo, jak moc se mu nechce svěřit Kavanovi ministerstvo zahraničních věcí. Bylo pro to patrně více důvodů, než jen obvinění Jana Kavana ze spolupráce s komunistickou STB, s nímž už v r.1991 přišla Rumlova komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Jistě, byly tu záznamy v registrech, bylo tu krycí jméno Kató, byly zde nesporné styky s komunistickým agentem na československém velvyslanectví v Londýně a sotva lze předpokládat, že Jan Kavan o tom nevěděl, jak mu pak bylo úředně potvrzeno, Spíše to vypadá, že jeho prvotním zájmem tenkrát skutečně nebylo pomáhat komunistickému režimu, ale mnohem pravděpodobněji chtěl pomoci svým blízkým dostat se z posrpnového Československa. Dokonce i jeho pozdější velmi podezřelé cesty zpět do naší "jámy lvové" na různé falešné pasy s plnovousem a s černými brýlemi vypadají spíše jako avanturní výlety rovněž za soukromými účely.

Pak zde ovšem byly i nesporné aktivity ryze politické: někdy negativní - to, když v emigraci vystupoval v rámci různých protiamerických tzv. mírových hnutí, jindy pozitivní, když organizoval ve velkém zásilky protikomunistické literatury do normalizované vlasti. To, že jedna taková zásilka přivedla do vězení několik lidí nelze zřejmě připsat na jeho účet. Přesto však mnozí významní lidé, kteří Kavana v zahraničí blíže poznali se nevyjadřují dobře o jeho charakteru. Jeden z nich dokonce veřejně naznačil, že by mu nesvěřil ani svého psa Tondu - a budiž žalováno, že i v různých politických funkcích doma se Kavan příliš charakterně neprojevil. Publicista Václav Žák, který byl ochoten mu ledaccos prominout jednu věc nepardonoval - to, když Kavan v opilosti naboural tři auta v pražské Mostecké ulici a pak se oháněl svým senátorským průkazem a alkoholovou atmosféru ve svém voze vysvětloval mastí, kterou si maže záda. Ještě větší ošklivosti vyplynuly z toho, když Kavan řekl Miloši Zemanovi něco o tom, jak Josef Zieleniec si získával přízeň novinářů na zámku Štiřín a když pak bylo nutné to doložit, bylo použito i vydírání Štiřínského správce Hrubého, aby pro tyto vymyšlenosti obstaral důkazy. Těžko uvěřit, že by o tom všem býval Jan Kavan nevěděl.

Následovaly i další nepravosti, přehmaty či nemotornosti: dotaz Javieru Solanovi, zdali lze vystoupit z NATO, česko-řecká iniciativa, protikubánská a současně protiamerická rezoluce, Český dům v Moskvě, ne zcela fér prostředky, použité v prostějovské senátní kampani. Proti tomu ovšem nutno uvést, že Kavan dokázal přesvědčit četné členy váhající Zemanovy vlády o nutné podpoře akce NATO v Jugoslávii a důsledně a upřímně pracoval na našem přibližování k EU.

I tak se lze domnívat, že Vladimíru Špidlovi přišlo Kavanovo angažmá v OSN vhod, neboť ve své vládě by ho asi rád neviděl. Tím si také můžeme vysvětlit, že nejen veřejné mínění a média, ale také nová politická reprezentace nad Kavanovou volbou v New Yorku žádné velké nadšení neprojevuje.

rse@rozhlas.cz