Jaký byl podíl fotbalistů na listopadových událostech 1989 v Československu?

Během revolučních dní dovedli hybatelé listopadové změny v roce 1989 využít i čerstvé fotbalové euforie z postupu na Mistrovství světa do Itálie a zapojit do revolučního dění i známé fotbalové tváře.

Fotbalisté byli v listopadu 1989 aktivní také sami od sebe a měli po boku studentů, herců, dělníků, i dalších Čechů a Slováků podíl na pádu totality, který profesi fotbalisty v Československu změnil k nepoznání.

Petru Čechovi bylo v v roce 1989 sedm let. Tehdy netušil, jaký výrazný vliv bude mít listopad na jeho budoucnost. „Můj život by vypadal určitě jinak. Možná, že po 100 zápasech v národním týmu bych třeba dostal povolení jít hrát za určitých podmínek. Když si vzpomenu, kam se moje kariéra posunula přes Francii do Anglie, tak bez listopadu 89 by nic nebylo. Dopad revoluce na sport je obrovský.“

Hrdinou finále Ligy mistrů 2012 by byl někdo jiný než Petr Čech a český brankář si to v exkluzivním vyjádření pro Český rozhlas uvědomuje. I kdyby jeho píle a nadání byly stejné, bez listopadového převratu před 25 lety by stěží dosáhl sportovních úspěchů, společenské prestiže a královského finančního zajištění. Realita úspěšného socialistického fotbalisty byla jiná.

Petr Čech|foto: Filip Jandourek

Vyprávět mohou vicemistři světa z Chile 1962. „Za vítězství v lize bylo 200 korun, z toho 20 korun daň. Když jsme porazili Duklu Praha, dostal jsem 180 korun. 700 korun bylo kalorické na měsíc. Když jsi vyhrál 4 zápasy a kalorické, měl jsi 1 500, 1 600 korun. Jako student jsem vydělal 2 krát tolik, co můj otec. Máma myslela, že to není, že to musím jít vrátit,“ vzpomíná fotbalista Jozef Štibrányi.

Fotbalisté na rozdíl od většiny spoluobčanů díky účasti v evropských pohárech, kvalifikačním zápasům na světové a evropské šampionáty, nebo i díky soustředěním a turnajům, jezdili do kapitalistické ciziny.

Byli pod dohledem spolupracovníků režimu, na velké utrácení neměli, ale západní zboží většinou dovezli a také mohli konfrontovat západní realitu s domácí propagandou. V létě 1988 dva reprezentanti neodolali.

Emigrovali bez pasů

I když neměli oficiální povolení k odchodu do západních klubů, které se dávalo až za zásluhy v pokročilejším fotbalovém věku, vypařili se Luboš Kubík a Ivo Knoflíček při soustředění v západním Německu z výpravy Slavie, protože měli slíbené angažmá v Anglii.

„My když jsme utíkali, neměli jsme pasy, nepustili nás do Anglie. Museli jsme 6 měsíců zůstat ve Španělsku, kde se o nás staral Robert Maxwell, tiskový magnát Daily Mirror, prezident klubu Derby County, který o mě měl zájem. Půl roku jsme trénovali ve Španělsku a po půl roce na bolivijské pasy přes Gibraltar jsme přeletěli do Anglie,“ vypráví Ivo Knoflíček.

Pětice vicemistrů světa (zleva Jelínek, Mašek, Masopust, Tichý, Štibrányi) na stadionu Corinthians Sao Paulo|foto: Jan Kaliba

Trvalo to skoro půldruhého roku a Ivo Knoflíček kvůli mezinárodně platnému trestu nesměl hrát, na rozdíl od Luboše Kubíka, který se z emigrace po čase vrátil a československý svaz ho obratem oficiálně uvolnil do Florencie.

Knoflíček ve vysněné anglické lize nenastoupil a přes Itálii se dostal do západního Německa, kde se před koncem svého trestu dočkal sametové revoluce v Československu. Hned po ní i posvěcení svého odchodu na západ.

„Bylo to fantastický. Nastoupil jsem, že jo, neznámý kluk z Česka, rok a půl jsem nehrál fotbal. V 85. minutě jsem dal na 2:1. V té době hrál za Borussii Franta Straka, kapitán, utekl jsem mu, lítal jsem po hřišti, euforie veliká. Tím 1. zápasem jsem si získal lidi a měli mě tam rádi.“

Českých a slovenských fotbalistů, ze kterých se stali oblíbenci fanoušků v bohatých ligách kapitalistických zemí, po roce 1989 skokově přibylo. Přispěl k tomu úspěch na světovém šampionátu v létě 1990. Mnozí z nich získali v nejlepších fotbalových letech šanci zahrát si v evropských soutěžích a vydělat si netušené částky.

Trenér české fotbalové reprezentace Ivan Hašek|foto: Tomáš Adamec

Třeba pozdější kapitán vicemistrů Evropy z roku 1996 Miroslav Kadlec. Toho na 8 let ulovil německý Kaiserslautern. „Změna byla obrovská. Hráli jsme za 7 000 korun měsíčně. V létě 1990, jsem měl možnost podepsat do Německa. V Kaiserslauternu jsem hrál za 7 000 marek 90 minut za vyhraný zápas Já jsem se 3 krát ptal, nechtěl jsem tomu věřit. To byly šoky.“

I sportovci psali dějiny

Fotbalisté ze změny těžili, ale se o ni aktivně zasloužili. 2 dny před brutálním zásahem proti studentům na Národní třídě slavila fotbalová reprezentace po remíze v Portugalsku postup na Mistrovství světa 1990. Následné ligové kolo se odehrálo, ale 4 dny po 17. listopadu 1989, hráčská delegace vyrazila za funkcionáři s požadavkem, aby se další zápasy nekonaly.

Kapitán pražské Sparty a tehdejší fotbalová postava číslo 1 v Československu Ivan Hašek se o 3 dny později ocitl mezi řečníky na balkóně Melantrichu, aby po boku Václava Havla, Alexandra Dubčeka, Věry Čáslavské a dalších osobností také on přednesl své věty zaplněnému Václavskému náměstí.

Pavel Řehák byl před 25 lety kapitánem Slavie. Na trávníku holešoviského stadionu 25. listopadu 1989 oznamoval, že liga se hrát nebude a vyzýval k následování další ligové celky. Následně bylo rozhodnuto o přerušení ligové soutěže.

Těžkooděnci na Národní třídě v listopadu 1989|foto: Jiří Venclík, Ústav pro studium totalitních režimů

Za součást dějin se dnes nepovažuje. „To byla moje povinnost i přesvědčení. Naopak se divím nad některými zprávami. Nedávno proběhlo tiskem, že jedním z kandidátů do voleb byl policajt, který mlátili obuškama do studentů na Národní třídě. Tyhle lidi já prostě nechápu.“