Jak si kdo vybírá své podřízené

31. červenec 2002

Může nadřízený za své podřízené? - Jak v čem. Primář nemocničního oddělení nemůže odpovídat za to, co dělá sekundární lékař ve svém volném čase, odpovídá však za jeho profesionalitu, a to po stránce nejen odborné, ale i lékařsko-etické. Ředitel školy v malém městě to má obtížnější: musí občas přihlédnout i k tomu, jak jeho podřízení tráví volný čas.

Pokud se někdo z kantorů dopustí v místním baru výtržnosti, má to vliv i na prestiž školy a ředitel nad tím nemůže zavírat oči. I když se výtržník nedopustil žalovatelného deliktu. Nemocnice i škola jsou instituce, o jejichž působení lze mít rámcovou představu předem. Jejich smysl je takřka nasnadě. V nemocnici se léčí, ve škole se vyučuje. Také smysl působení vlády, ministerstva nebo politické strany je už předem jaksi dán, ale ve srovnání se školou nebo nemocnicí je - řekněme - méně nasnadě. Profese politika má více rozměrů, je multidisciplinární. V politice dochází častěji k neočekávaným situacím, víc se v ní improvizuje a také hodnotících kritérií je tam víc. Takový ministr zahraničí musí vědět, co vyvádí jeho velvyslanec (nebo dokonce jeho generální sekretář) ve volném čase.

Už je jasné, kam mířím: ano, uvažuji o míře odpovědnosti pana Kavana za počínání pana Srby. Na rozdíl od primáře v nemocnici nebo od ředitele školy má špičkový politik při výběru nejbližších podřízených volnou ruku. On se jimi přece obklopuje. Troufám si tvrdit, že v případě špičkového politika funguje výběr jeho podřízených jako projekční test osobnosti politika samotného.

Máme s tím už jakési zkušenosti. Pánové Klaus a Zeman, naše hvězdy první velikosti, si také vybírali. Bylo to výmluvné. Oba mají v povaze zřetelný velikášský rys, proto strpí ve své blízkosti raději ty, kdo si s nimi notují a moc neoponují. Pro politika to není dobré, protože se zbavuje možnosti zpětné vazby, ale už se stalo. - Styl jejich velikášství je však odlišný. To Klausovo je zavile důsledné, zatímco to Zemanovo je holedbavě rozmáchlé. Klaus se umanutě snaží stoupat k výšinám slávy, kdežto Zeman fanfarónsky ohlásil odchod do lesů. Podezírám Zemana, že mu jde víc o momentální efekt, zatímco Klaus se těší na závěrečný aplaus. Zeman má rád becherovku, Klaus tenis. Pokud jde o strategii jejich osobní kariéry, je tu opět rozdíl. Klaus je systematický, kdežto Zeman má sklon k bezstarostné nedbalosti. Oba jsou sebestřední, ale každý jinak: Klaus spoléhá na sebe, Zeman na přízeň bohů, lze-li tak říci.

Zemanova nedůslednost způsobila, že v jeho týmu shledáme typy, jaké v tom Klausově nemají obdobu. Zeman ze své blízkosti nevyštípal ty, kteří si s ním tak zcela nenotovali. Naproti tomu tam strpěl lidi, jako je pan Šlouf a v zákrytu za ním třeba pan Šíma, strůjce kauzy "Olovo". Lze připustit, že záměry některých lidí z okruhu bývalého premiéra mohly být naprosto odlišné od záměrů jejich chráněnce a že tomu to bylo fuk. Nyní dospívám k starostlivé otázce, na niž zatím nemám odpověď: kdo je vlastně Jan Kavan, kterého si kdysi Miloš Zeman vybral? Jsou (anebo byly) Kavanovy záměry pouhým prodloužením záměrů Zemanových? Nebo snad má pan Kavan nějaké své osobní záměry, od těch Zemanových odlišné? Anebo ? nedejbože ? realizuje nějaké úplně jiné záměry, jejichž zdroj je zatím kdesi mimo mé zorné pole?

Neptal bych se takto, kdyby tu nebyl jeden křiklavý rozpor. Ministr zahraničí má na rozdíl od jiných členů vlády v náplni práce mnohem pečlivější sledování svých podřízených. Ručí přece za bezúhonnost svých úředníků, kteří zastupují zájmy státu i v té nejposlednější tramtárii. Čím to, že ve své blízkosti strpěl člověka jako je pan Srba? - Bylo by pro nás úlevou, kdyby se zjistilo, že na vině je pouhá páně Kavanova nekompetence.

rse@rozhlas.cz

autor: Petr Příhoda
Spustit audio