Ivan Hoffman: Babiš a lustrace

Oba přístupy mají logiku. Účelově měnit pravidla během hry činí soutěž neregulérní, ať už se jedná o sport, byznys anebo politiku. Co si pomyslí všichni adepti na práci ve státní správě, kteří byli v minulosti kvůli chybějícímu negativnímu lustračnímu osvědčení odmítnuti, jestliže se tento papír nyní po Babišovi nebude chtít? Pomyslí si, že to není fair.

Ptáme-li se ovšem po smyslu lustračního zákona pětadvacet let po převratu, pak stručně řečeno užitečný není. Původním důvodem pro lustrování byla úvaha, že kdo má ve skříni kostlivce v podobě záznamu o spolupráci s Stb, může být vydíratelný a je riskantní mu svěřit funkci ve státní správě. Je-li ale dnes někdo vydírán, je to kvůli kostlivcům popřevratovým, navíc není důvod někoho komplikovaně vydírat, když lze za hubičku úředníka či politika koupit.

Volební úspěch Andreje Babiše naznačuje, že v praxi jsou lustrace mrtvé. Otázka nestojí, zda má být lustrační zákon zrušen, nýbrž jaký smysl mělo prodlužování jeho platnosti, odmyslíme li tedy ideologický motiv permanentní mobilizace proti dávno poraženému nepříteli. Hned od počátku bylo jasné, že seznamy Stb zahrnovaly spíše oběti minulého režimu, než jeho viníky. Je to především seznam vydíraných lidí, kteří neměli kuráž ukázat estébákům dveře. Antikomunisté, kteří se zde v hojném množství dodatečně vyrojili po pádu komunismu, soudí v prvé řadě lidskou slabost. Aniž by byli bez viny, hází kamenem. Je to věčný příběh malosti, povýšenosti a pokrytectví.