Irák - opravdu nezbývá než tvrdý nátlak...

6. srpen 2002

Lze věřit smířlivým prohlášením činitelů iráckého režimu Saddáma Hussejna, kteří, pod zjevným tlakem hrozícího svržení, naznačili, že by nebyli proti návratu odzbrojovacích inspektorů OSN? Podle dosavadních zkušeností zjevně nikoli.

Irácký režim Saddáma Hussejna a jeho strany Baath se vyznačuje nejen mnoha atributy tvrdých totalitárních režimů, ale i orientálními specifiky, například rozsáhlým počtem grandiózních paláců samého diktátora, na které byly vynaloženy nepředstavitelné finanční prostředky, zatímco světu je prezentováno utrpení prostého iráckého lidu coby důsledek mezinárodního embarga OSN.

Jak známo, režim, který má na svědomí vyvraždění opozice, genocidu tzv. bahenních Arabů z delty Eufratu a Tigridu a i své vlastní kurdské Lidice (ano, vyvraždění pěti tisíc obyvatel jednoho celého kurdského městečka bojovým plynem), byl nucen zastavit regionální rozpínavost po invazi do Kuvajtu, odkud byl vyhnán mezinárodním společenstvím během operace Pouštní bouře. Poté, před čtyřmi lety, na konci roku 1998, dostoupilo - přes dřívější Saddámův podpis na závazné smlouvě o odzbrojení - hraní na kočku a myš s mezinárodními inspektory OSN opět takového stupně, že byli prakticky vyštváni, když jim předtím byl trvale odmítán přístup na různá podezřelá místa možných skrýší zbraní hromadného ničení, tedy nukleárních, chemických a bakteriologických. Často se také stávalo, že inspektoři přijížděli k bráně nějaké chemické továrny a ve stejnou dobu ze zadních vrat odjížděla kolona vojenských vozidel s tajným nákladem. Pak OSN nezbylo než nálety Irák potrestat a zničit některé podezřelé komplexy a inspektoři se pochopitelně nesměli vrátit.

Mnozí odborníci ovšem podezírají Saddáma z toho, že program budování zbraní hromadného ničení pokračuje vesele dál, včetně vývoje nosných raket, které prý brzy budou schopné ničivými hlavicemi zasáhnout i značnou část Evropy a objevily se i informace o tom, že Saddám se chystá předat bakteriologické zbraně, vyvíjené v mobilních komplexech, palestinským teroristickým organizacím k útokům na izraelské a americké cíle.

Americký prezident Bush se za podpory řady zemí světa, včetně například Británie pod tíhou důkazů už před časem zařekl, že irácký totalitární režim musí být v zájmu bezpečnosti světa i regionu svržen, což zdecimovaná a po světě rozptýlená irácká opozice nejen uvítala, ale přislíbila, že se hodlá velmi aktivně zúčastnit, neboť zločiny režimu už není možné dál tolerovat. Některé země - nejnověji Francie a Německo - však tvrdí, že útok podpoří jen v případě mandátu OSN, jiné zas, že na zničení režimu s tak dobře vyzbrojenou a vycvičenou armádou by bylo potřeba buď velmi rozsáhlé mezinárodní armády, jinak, že by úspěch nemohl být zaručen a neúspěch si mezinárodní společenství nemůže dovolit. To jsou jistě otázky pro mezinárodní diskusi, avšak vyskytli se i tzv. "užiteční idioti", jaké západ zná už z dob totality, coby obhájce komunistického impéria a dychtivé popíratele jeho zločinů a jim podobní naivkové nyní popírají zločinnost iráckého režimu. Šestice Američanů tak prý nyní protestuje proti tzv. "zločinným plánům Washingtonu" přímo v Bagdádu.

Jiní dobrodějové zas jásají nad nejnovější nabídkou Bagdádu, že by povolil návrat inspektorů OSN. K tomu je potřeba dodat, že mnozí odborníci se okamžitě vyslovili velmi skepticky, že jde o Saddámův zdržovací manévr. Generální tajemník OSN Kofi Annan zdůraznil, že žádá Irák o vyjasnění a že by sám viděl nabídku v jiném světle pouze, kdyby Irák souhlasil s rezolucí Rady bezpečnosti z roku 1999, která vytyčila plán inspekcí. Šéf týmu Hans Blix řekl v úterý, že i kdyby začali inspektoři ihned pracovat přímo v Iráku bez jakýchkoli omezování, trvalo by zhruba půl roku, než by bylo zjištěno, zda Bagdád opravdu odzbrojil a teprve pak by bylo možné zrušit nynější embargo OSN.

Mezitím už opět během úterka, přišel Irák - podle očekávání expertů - s "doplňovacími návrhy". Ministr zahraničí Sabri řekl před novináři během návštěvy sousedního Jordánska, že pozvání k jednáním o obnovení inspekcí je podmíněno přehodnocením všech možných záležitostí a zvláště zrušením onoho embarga OSN, takže Washington nyní může říci: "No vidíte, vždyť jsme to věděli..." a bude mít pravdu. Přitom vůbec nejde o to, že by útok na Irák byl jediným možným řešením, ale bohužel to tak stále více vypadá a není pochyb o tom, že pouze americký psychologický tlak hrozbou útokem zjevně přinutil Bagdád k nynější "iniciativě", což se nedá říci o smiřovacích návrzích jiných zemí či kruhů.

Dalo by se také jednoduše tvrdit, že s diktátory se prostě nevyjednává, což je stará pravda ještě z dob Hitlera a my jsme ostatně byli jednou z obětí takových zoufalých v uvozovkách "mírotvorných" pokusů - viz Mnichov a 15. březen. Stejně tak je i nyní jasné, že kdyby Irák byl demokracií, jeho vůdce by jistě nenapadlo chovat se tak jako nynější režim. A to je zásadní a už dlouhotrvající problém dnešního světa, tedy soužít s diktaturami bok po boku a jednat s nimi o tom, jak přistoupit na kompromis, sejít se na půli cesty, tedy někde mezi demokracií a diktaturou a nechat se ohrožovat? Byli bychom my ještě demokraciemi a byly by diktatury méně diktaturami?, mohl by se pak zeptat lecjaký naivka a měl by pravdu. Co tedy zbývá, než tvrdý, zásadový postoj?

rse@rozhlas.cz

Spustit audio

Více z pořadu