Horní Rakousko vede v celostátních počtech neonacistů. V Braunau se narodil Adolf Hitler
Ani 70 let po válce se Rakousko nezbavilo stínu nacismu. V poslední době sílí snaha občanských hnutí a neziskových organizací, které se s historií snaží vyrovnat a říct mladé generaci o holokaustu nebo o připojení Rakouska k hitlerovskému Německu.
Krajní pravice má pořád otevřené dveře do nejvyšších pater společnosti. Politici nejsilnější opoziční strany Svobodných píšou pravidelně na Facebook rasově nesnášenlivé komentáře. V sídle rakouského prezidenta se každoročně koná ples buršáků, kteří mají blízko ke krajní pravici. Proč se v Rakousku odpor k neonacismu zvedá tak těžce?
„Každý neonacista v Rakousku stojí před otázkou, jestli bude pár let obecním zastupitelem za Svobodné, když udrží emoce na uzdě. Anebo pár let ve vězení, když dá volný průchod násilí. Ti chytřejší si vyberou první možnost,“ říká Thomas Rammersdorfer.
Ve Welsu vyrostl. Řadu tamních neonacistů zná 20 let. Tak dlouho proti krajní pravici bojuje. Objíždí Horní Rakousko s přednáškami a píše články. Tahle spolková země má v rakouské neonacistické scéně speciální místo.
Neonacisté neženou věci na hranu
„Horní Rakousko je co do počtu neonacistů na počet obyvatel celostátní jedničkou. Má to spoustu důvodů, ve městě Braunau se narodil Adolf Hitler. Za Rakouska-Uherska v téhle oblasti vznikaly první nacionálně socialistické strany. Pocházela odsud řada pozdějších nacistických kádrů, kteří se tu narodili nebo usadili, třeba Adolf Eichmann.“
Do některých zdejších hospod by Thomas po setmění nešel. Jinak je město bezpečné a neonacisté se na veřejnosti ukazují sporadicky. Potvrzuje to Martin, který ve Welsu pracuje jako streetworker v klubu pro mládež.
„Nedávno měl Hitler výročí narození, to odjeli slavit do jeho rodiště v Braunau. Jinak si neonacisté dávají sraz kolem 1. máje. Na sobě mají runy SS a další symboly. Smutné na tom je, že ostatní návštěvníci těchto akcí dělají, že nic nevidí.“
Odvracení tváře od projevů neonacismu není slabost obyčejných Rakušanů, dělají to i vládní politici. Neonacisté nemají potřebu hnát věci na hranu. Raději než hajlovat na veřejnosti, pečují o své domácí svatyně, které na vlastní oči viděl i Martin, když pracoval během civilní služby jako zdravotnický záchranář.
„V jednom bytě, který jsme měli vyklidit, jsme našli nacistické časopisy z 2. světové války, opasky a dýky se symboly SS. Před několika lety. Já jsem z ložnice vídával v protějším domě pokoj plný artefaktů. Pak zasáhla policie, ale symboly se přestěhovaly do vedlejší ulice.“
To, že v rakouských interiérech přežívá nacistická výzdoba, loni ukázal dokument s příznačným názvem "Ve sklepě". Režisér Ulrich Seidl chtěl ukázat třinácté komnaty Rakušanů ukryté v útrobách jejich domů.
Největší rozruch vzbudila scéna ze sklepa s velkým obrazem Adolfa Hitlera a nacistickou vojenskou uniformou, u které si připíjejí komunální politici z jedné rakouské vesnice.
Historickou paměť udržují jednotlivci
Asi 20 kilometrů od Lince, v malé vesnici u Dunaje, jsou baráky bývalého koncentračního tábora Mauthausen. Někdejším táborem provází Walter Hofstätter. Jeho občanské sdružení se stará o to, aby odkaz zdejšího památníku pochopila i mladá generace.
„Dřív byla návštěva Mauthausenu povinná pro každou školní třídu. Ale když se na přelomu tisíciletí dostala do rakouské vlády strana Svobodných, změnily se učební plány, a povinnost skončila. Školy k nám nepřestaly jezdit a my se snažíme celou prohlídku tábora ušít na míru mladým lidem. Rakousko nemá celostátně platný vzdělávací program pro tuhle část historie a ve školách se o éře 1938 až 45 mluví povrchně.“
Rakouské úřady občas působí bezradně, když nemůžou najít způsob, jak využít místa spojená s neonacismem. Třeba Hitlerův rodný dům v Braunau. Tři desítky let v něm byla chráněná dílna, dnes je prázdný a stát si ho pronajímá, aby zabránil zneužití budovy, která se stala poutním místem příznivců krajní pravice. V Mauthausenu musejí vymýšlet, jak připomínku holokaustu dostat daleko za zdi bývalého koncentračního tábora.
„Už třikrát někdo tábor poškodil. Ministerstvo vnitra to chtělo ututlat, ale naše sdružení naopak - chtěli jsme, ať to všichni vidí. Co mě děsí, je to, že když někdo namaluje hákový kříž v Mauthausenu, hned jsou toho plné noviny. Ale když se to stane o kousek dál, nikdo si toho nevšímá, a všichni dělají, že se nic nestalo.“
Apatie a nevšímavost nejsou všude stejné. Stačí popojet půl hodiny autem na západ od Mauthausenu...
Učitelka ze základní školy v Ansfeldenu Hermine Hauerová potvrzuje slova z Mauthausenu. Tedy - že historickou paměť v Rakousku udržují jednotlivci a pokud jim dojde motivace, nemá je kdo nahradit. Chce to hodně vytrvalosti, jak se učitelky přesvědčily na vlastní kůži.
„Jednou jsme tu byli s dětmi znovu na pietě u řeky. Druhý den byla pamětní deska rozmlácená a její kusy ležely pod mostem ve vodě. Rozhodně si nemyslím, že to někdo udělal proto, že šel kolem a chtěl si kopnout. Byl to záměr. Od té doby si místo připomínáme ještě silněji.“
Násilné incidenty k rakouským neonacistům nepasují. Jak už bylo řečeno, drží se spíš v ústraní, svoje radikální názory ventilují přes sociální sítě, a můžou se spolehnout na to, že seshora je kryje strana Svobodných, která si stabilně drží podporu necelé třetiny rakouských voličů. Tradičně vystupuje proti přistěhovalcům a prosazuje omezení islámu v Rakousku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
