Hledali ráj na zemi, čekal je gulag. I to patří k východní frontě 2. světové války

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vasilina Mesárová, rozená Ljachová

Štěpánovi Antonijovi a Vasilině Mesárové bylo sedmnáct let, když se rozhodli prchnout přes hranice do Sovětského svazu.

Na podzim 1939 a během roku 1940 uteklo do SSSR přes pět a půl tisíce převážně mladých lidí z Podkarpatské Rusi. Hnala je nenávist k maďarským okupantům a věřili sovětské propagandě, že je čeká komunistický ráj, kde není bídy. Ocitli se v pekle – v gulagu.

Unikátní sbírka Paměť národa shromáždila přes tisíc svědectví o východní frontě 2. světové války. Rozhovory s pamětníky natáčejí redaktoři neziskové organizace Post Bellum už devatenáct let. Jejich práce je financovaná především drobnými dary jednotlivců v Klubu přátel Paměti národa. Přijměte jejich pozvání i vy. Stačí stokoruna měsíčně. Zde je přihláška. Děkujeme.

Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v jednom údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvily česky a ukrajinsky.

Dostali koblihy a mléko. Pak je zatkli jako špiony

Ve chvíli, kdy bylo Československo přepadeno nacistickým Německem v březnu 1939, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili. Obyvatele vesnice něco takového vyděsilo. Od té chvíle prý přestali být svobodní.

Štěpán Antonij

Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.

„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.

Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a drobným letní oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si. Hranici měla takřka za domem. Hlídala jí dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.

Za přechod hranic tři roky gulagu

Vazební věznice č. 1 v Pečorlagu, poslední dobová památka gulagu v Pečoře

Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až 150 lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.

Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělali sexuální otrokyně. Vasilina o tom co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutím bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tři roky do pracovně nápravných táborů – do gulagu.

„I vot zděs budět vaš dom!,“ řekli jim v lese

Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví moment, kdy se po mnoha týdnech transportu v dobytčích vagonech a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi, se zbídačení utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli ji: „I vot zděs budět vaš dom!“ V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.

Pečora

Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na nedostatek vitamínu, na kurděje, průjem nebo tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR. Tedy propuštění z gulagu mělo podmínku: vstup do armády a odchod na frontu. Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považovaní za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie. V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „Propuštění Podkarpatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“

Devatenáctiletá dívká Vasilina vážila jen 45 kilogramů

Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.

Pozůstatky pohnuté historie Pečory mizí pod sněhem

Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát 45 kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v českosloenské jednotce přiznává hodnost vojína.

Je to první dokument v historii československé armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice: „Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.

Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“ Po týdnu se vrátila do Košic, žila u Mariánských Lázní, v roce 1960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem.  

Bratr komunista slepě věřil SSSR. Místo poct za odboj putoval na deset let do gulagu

Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopersku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.

Památník obětem Pečorlagu

Po válce chtěl pokračovat v armádě, vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Tak dělal skladníka. Byl na tom ale o dost lépe než jeho starší bratr Vasil, který prý věřil v komunismus. Také na konci roku 1939 utekl do SSSR. Sověti ho vyslali zpět do Maďarska jako komunistického špiona. Byl maďarskou policií dopaden, mučen a tři roky strávil v koncentračním táboře ve Flossenbürgu. Přežil.

Po válce cestoval přes Prahu, kde se setkal se svým bratrem Štěpánem. Přesvědčoval ho, že se musí vrátit zpět na Podkarpatskou Rus, která už náležela Sovětskému svazu. Štěpán naopak bratra prosil, aby zůstal, aby se do SSSR nevracel. Jeho bratr mu dokonce vyhrožoval, že bude doma považován za zrádce své vlasti. Štěpán přesto s ním odmítl odjet. Jeho bratr přijel zpět na Podkarpatskou Rus, kde hledal své soudružské kumpány. Sdělili mu, že všichni jsou jako zrádci v gulazích. Za pár týdnů si i pro něj přišli komisaři ze sovětské bezpečnostní služby. Dostal deset let v gulazích, které si odseděl.

Okno vazební věznice č. 1 v Pečorlagu
autor: Mikuláš Kroupa
Spustit audio