Falešnými lustracemi proti lustračnímu zákonu

Zda je to pravda, to lze velice obtížně potvrdit, ale také vyvrátit. Komunistická státní bezpečnost budovala dlouhodobě a systematicky rozsáhlou agenturní síť. Tu měla velice dobře zdokumentovanou. Pokud by se příslušné materiály podařilo zajistit v celém rozsahu a včas, pak by existovala šance agenturní síť dobře zmapovat a odhalit. V revoluční době se však mnoho dokumentů ztratilo nebo údajně bylo skartováno. Na ministerstvu vnitra a obrany působily desítky lidí, kteří měli zájem na neprozrazení některých spolupracovníků státní bezpečnosti a jejich šéfů. K nepřehlednosti agenturní sítě pomohlo i vytvoření tzv. Z-fondu tehdejším ministrem vnitra Sachrem, který svým způsobem zabránil lustrování některých osob. Když k tomu přidáme možnost dezinformací, ve kterých estébáci byli mistry a jen malou šanci dostat se k seznamu lidí pracujících ve prospěch KGB, získáme výchozí podmínky, za kterých docházelo k prověřování jednotlivých lidí a k vydávání lustračních osvědčení.

Každý soudný člověk musel tudíž od počátku počítat s tím, že vydání negativního lustračního osvědčení nevypovídá o ničem jiném, než o tom, že konkrétní člověk nemá záznam v registru svazků STB, respektive v tom, co z něj zbylo. Nic víc, nic míň. Nešlo a nelze vyloučit, že se osoba honosící negativní lustrací nikdy nezapletla s komunistickou tajnou bezpečností. Také verdikty soudů v kauzách týkajících se naopak pozitivních lustrací dokazují, že ani ty sami o sobě nemusí dokazovat vědomou spolupráci se státní bezpečností. Bez znalosti konkrétních materiálů nelze tedy o jednotlivých případech hovořit jinak, než v souvislosti s registrací ve svazku.

Na nejnovějším případu jsou proto nejzajímavější dva momenty. Za prvé - zda se policii podaří vyšetřit, jakým způsobem získali někteří lidé falešné osvědčení. To by mohlo rozkrýt způsob, jakým komunistická tajná služba působila v neformálních vazbách ještě po listopadu 89 a na utajeních jakého typu osob měla zájem. Za druhé - problémy na ministerstvu obrany zahájily kampaň o zbytečnosti lustračního zákona. S jeho existencí se někteří lidé nemohou smířit po celou dobu jeho platnosti. Hledají vhodnou příležitost, jak tuto normu poslat definitivně k ledu.

Nyní by k tomu mohli mít další šanci. Podpořit by je mohla i vláda. Ta se už před rokem netajila názorem, že by zrušení lustračního zákona uvítala. Nebýt této normy, asi by bývalý komunistický funkcionář Miroslav Šlouf nebyl pouze šéfem poradců premiéra a ministr zahraničí Jan Kavan by nemusel tolik vysvětlovat, jak to bylo s jeho údajnou spoluprací s StB pod krycím jménem Kato.

Zkrátka lustrační zákon nemá jiné ambice, než zabránit určitým lidem v působení ve významných funkcích ve státní správě. Pokud je někdo přesvědčen, že mu zákon brání neoprávněně, může se svých práv dobrat u soudu. Ostatně někteří lidé tak postupovali a uspěli. Lustrační zákon není samozřejmě dokonalý také z jiného důvodu. Praxe dokázala, že někdy je formálním způsobem obejit, jindy kvůli němu někteří jednotlivci riskují a shánějí falešné osvědčení. Kdyby zákon neexistoval, měli by tito lidé s pochybnou komunistickou minulostí cestu do významných funkcí ve státní správě patrně snadnější než je v současnosti. I přes skandál na ministerstvu obrany a možná další odhalení neoprávněně vydaných negativních lustračních osvědčení má tudíž existence tohoto zákona smysl a je dobře, že jeho platnost byla vloni prodloužena.

ČRo 6 / RSE

4. června 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz