Enzym pro tloustnutí

Myši, které chová biolog Tae-Hwa Chun v laboratořích na University of Michigan v americkém Ann Arboru, se nemusí bát tloušťky. Mají jen málo tukových buněk a ty jsou desetkrát menší než tukové buňky obyčejných myší. Navíc tyto buňky obsahují jen zanedbatelné množství tuku. K tloustnutí se Chunovy myši nedají ničím donutit. Když však vědci tukové buňky těchto myší pěstují v živném roztoku v laboratorních podmínkách, nedokážou je na první pohled odlišit od buněk odebraných obyčejným tlustým myším. V laboratorních podmínkách tukové buňky hubených myší všechno doženou. Množí se, rostou a hromadí tuk.

Za nezvyklým chováním myších tukových buněk se skrývá dosud netušený mechanismus tloustnutí. Hubené myši mají v tukové tkání pozměněnou aktivitu široké škály genů. Na samém počátku ale stojí uměle navozený defekt jediného genu, který zajišťuje produkci enzymu rozkládajícího bílkoviny. Právě ten zajišťuje myším věčnou "štíhlou linii". Proč ale nefunguje u buněk pěstovaných v laboratoři?

Chun a jeho kolegové zjistili, že chybějící gen kóduje enzym, který rozkládá v těle mnoho různých bílkovin. Patří k nim i bílkoviny spojující buňky v tukové tkáni. Detailní pohled do myšího organismu odhalil, že si narůstající tuková tkáň tloustnoucí myši musí dělat mezi buňkami místo. "Rozežírá" proto bílkovinné spoje mezi buňkami, aby se do vzniklých mezer mohly vmáčknout nové tukové buňky a aby měly prostor pro další růst. Tukové buňky, které mají dost místa, aktivují ve své dědičné informaci geny nutné pro množení, růst a hromadění tuku. Stísněné tukové buňky to nedovedou.

Tukové buňky pěstované v laboratoři rostou volně a nejsou bílkovinným pojivem nijak omezovány. Proto můžou růst bez jakéhokoli omezení. Zatím není jasné, zda by se tohoto objevu dalo využít pro boj s obezitou u lidí. Jisté je, že si vědci budou muset při experimentech dávat na tukové buňky větší pozor. Některé z pozorovaných případů laboratorního tloustnutí jednotlivých buněk zřejmě nemají obdobu v těle zvířat či lidí, protože tam by neměly tukové buňky tolik volného prostoru. Znovu se ukazuje, že zdaleka ne všechny experimenty lze provádět jen na laboratorně pěstovaných buňkách. Živá laboratorní zvířata sehrávají při výzkumu v řadě případů nezastupitelnou roli.