Ecce homo Šafařík aneb vlastencova sebevražda

Své nezpochybnitelné místo si vydobyl vědeckou prací, takže se těšil úctě tehdejší společnosti. O jeho osobě již bylo mnoho napsáno, někdy se však zdá, jako by jeho osobnost byla redukována pouze na rovinu vědy. Nesmíme totiž zapomínat, že i obrozenci byli lidmi, kteří nežili pouze obrodnou činností, ale měli i svůj soukromý život. Podívejme se tedy na Šafaříka, zbaveného jakékoliv obrozenecké glorioly, v době jeho pokusu o sebevraždu v květnu roku 1860.

Aby člověk dobrovolně odešel ze života, musí mít k tomu nějaký pádný důvod. Všichni Šafaříkovi životopisci shodně nalézají příčinu jeho činu v kombinaci neustálé vysilující vědecké a knihovnické práce s tísnivou atmosférou v tehdejší společnosti, poznamenané politickou reakcí padesátých let 19. století. V takovéto situaci Šafařík nenacházel potřebný klid. K tomu přistupovala starost o rodinu, nejistá budoucnost dorůstajících dětí i trvalé zdravotní problémy. To vše se podepsalo na jeho zdraví a duševní pohodě. V druhé polovině padesátých let se pak u něho můžeme setkat s melancholií a pocitem rezignace. Od roku 1859 se k dosavadním zdravotním problémům přidávají i opakující se krevní návaly do mozku. Šafařík začal dokonce trpět představou, že bude sledován a perzekvován, takže spálil i část své cenné korespondence.

Šafaříkovo utrpení vyvrcholilo 14. května 1860, kdy ho manželka nalezla v mdlobách před dveřmi vlastního bytu v pražském Klementinu. Po krátkém zotavení se však potíže opět vrátily a právě pod jejich tíhou dospěl Šafařík k osudnému rozhodnutí skončit dobrovolně s trápením. Výstižně a současně dramaticky to popisuje Vincenc Brandl, jeden z jeho prvních životopisců: "Život ducha lidského jest pln tajemství; ale kdo vyzpytovati může labyrinthické záhyby ducha nemocného, v nichž on bloudí nemoha nalézti východu? Kdo sluje jeho, v nichž na čas tiše dřepí příšery a obludy, ale časem se vyřicují a oběť svou jako lítice pohánějí do šílenství a záhuby? Tyto nevyzpytatelné moci choroby duševní zachvátily také muže toho, jenž nad temným posud tokem dávnověkosti slovanské jasnou svítilnu rozžehal; dlouho se bránil podivuhodnou silou proti nemoci, která časem ducha jeho zatemňovala, ale přišel den jako inevitabile fatum, kterého síla ho opustila. Byl to pravý dies nefastus, den nešťastný, den 23. máje 1860."

Celou osudnou událost popsal podrobně Šafaříkův syn Vojtěch: "23. května 1860, ráno v 9 hodin, vyšel nepozorován sám z bytu na řetězový most a vrhl se přes zábradlí (v prostřed pravé severní strany staroměstské poloviny mostu) do řeky. Služka od manželky rychle za ním poslaná přišla již pozdě. Pískaři lodníci na blízku jsoucí hned ho vytáhli; Dr. Staněk, starý přítel, jda právě tudy, přišel první pomocí, jakož i pánové K. Strakatý (zpěvák) a Weiss (městský úředník). Staněk běžel napřed a oznámil manželce Šafaříkově, co se stalo. Byl beze všeho úrazu." Šafaříkovo rozhodnutí bylo sice dílem okamžitého rozmyslu, ale současně bylo pevným přesvědčením. V první chvíli totiž litoval své záchrany a lidem, kteří ho vytáhli, to dokonce hned vytkl. Jeho sklíčenost pak ještě trvala několik dní a manželce se dokonce svěřil s obavou, jakže se prý nyní může setkat se svými přáteli a známými.

Tato událost se dotkla nejen samotné rodiny Šafaříkovy, ale vzrušila prakticky celou společnost. Manželka Šafaříka uklidňovala tím, že všichni pociťují jeho neštěstí jako své vlastní a tím více mu jsou nakloněni. V podobném duchu se také vyjadřoval i syn Vojtěch. V dopise z Vídně z 25. května 1860 matce napsal: "Světa sobě nevšímej, co on mluví a si myslí, to nám jedno, nám je otec více nežli všecken svět. Jsem ostatně přesvědčen, že i ti co otce neznali, jen upřimné účastenství v té naší a jeho těžké nehodě míti budou." Skutečně si později Vojtěch poznamenal: "Dojem té události byl náramný, neboť bylo málo lidí osobou svou v té míře celému městu, nýbrž i samému obecnému lidu známých. Účastí bylo obecné; úcta ze všech stran po tom, možná-li, ještě větší než dříve." S jakýmsi podivem si také zapsal, že vše co měl jeho otec toho osudného rána při sobě, bylo vráceno, hůl, klobouk, vůbec nic prý nechybělo. Zanedlouho se také po Praze povídalo, že prý plaval v řece jako sv. Jan. Svou účast ovšem neprojevovala Šafaříkovi jen Praha, také ve Vídni, jak píše Vojtěch v dopise z 2. června, způsobila zpráva o jeho činu nemalý rozruch: "Účastenství bylo zde u Čechů a Němců tak všeobecné, že jsem až nestačil zpráv dávati..." Nakonec překročila informace o této smutné události i hranice samotné monarchie. Tak například ruský slavista a přítel Šafaříkův Srezněvskij psal do Prahyjinému obrozenci Václavu Hankovi z Drážďan 3. června, že se dozvěděl o Šafaříkově skoku. Je však zajímavé, že informace, které získal, hovořily dokonce o Šafaříkově smrti! "Opravdu je to pravda? Hrozné pomyslet, že ho již není. Chtěl jsem s ním hovořit o hlaholici a mnohém dalším."

Po nějaké době se Šafařík alespoň částečně zotavil a v létě odjel z Prahy do Vídně. Po krátkém pobytu v hlavním městě mocnářství pak přesídlil do nedalekého Rodaunu. "Aby v letním bytě čerstvým vzduchem se silnil. Zde byl otočen dětmi a vnuky, mysl jeho se utišila, rozjasnila a za tři měsíce tak se tělesně zotavil, že všichni, kteří ho navštěvovali, tomu nemálo se podivili." Pobyt v rodinném kruhu mimo "chladnou Prahu" zapůsobil pozitivně na Šafaříkovo zdraví, jak tělesné, tak i duševní. Z nastalého klidu a uvolnění se však Šafařík netěšil dlouho. Během následující zimy se u něj opět projevily zdravotní problémy, které mu ztěžovaly život až do jeho brzkého konce v červnu 1861.