Dvory a rezidence ve středověku XXXIX.

Z hodovní síně hradu Karlštejn

Spory o zasedací pořádek, panovnické vjezdy Zaujmout při hostině místo po panovníkově pravici bylo snem mnohých pozvaných. Znamenalo to nejvyšší uznání a tolik ceněnou prestiž. Nejednou tak místo oslav propukly hádky a některé spory se dostaly i na stránky kronik.

Mezi nejznámější spory patří mnohaletá slovní pře kolínského a mohučského arcibiskupa, jak se dozvíte z 39. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR.

Teď bude místo mé a příště tvé
Nahlédneme-li do Zbraslavské kroniky Petra Žitavského, najdeme spor o místo u stolu například v popisech svatby Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny ve Špýru 1. září v roce 1310. Právě význam této události zasel semínko nesváru mezi kolínského a mohučského arcibiskupa.
„Neboť pan Petr Mohučský chtěl být po pravici římského krále, aby pan Jan Kolínský musel sedět po levici; naproti tomu pravil Jan Kolínský: Mně právem patří odedávna místo po pravici. Právě tento spor byl by se stal skoro pokažením veškeré radosti, neboť četní z jejich přátel a služebníků začali běžeti do zbraně… proto římský král… vzal oba za ruku a dovedl je mile do svého bytu, kde byla vystrojena soukromá hostina.“

Ilustrační foto bible

Římský král Jindřich, otec Jana Lucemburského, soukromou pozvánkou konflikt zažehnal. Petr Žitavský pak na dalších řádcích kroniky vysvětluje, že se jednalo o dávnou rozepři mezi Mohučí a Kolínem.
„Když jsou tito dva arcibiskupové na místech nějaké soukromé hostiny, navzájem se předstihují v poctě a nikterak se nepřou, kde by kdo seděl nebo jak by šel, neboť na místě a hostině soukromé, neslavnostní, dává každý z nich před sebou přednost druhému; když však slaví římský král sjezd nebo nějakou slavnost, tehdy dychtivě pospíchá předstihnout jeden druhého.“

Spory o místo přitom nepatří jen do sféry minulosti. Stačí jen vzpomenout na 60. výročí založení NATO, kdy francouzský prezident Nicolas Sarkozy pohrozil, že se oslav nezúčastní, pokud si nebude moci vybrat místo u konferenčního stolu. Organizátoři museli řešit velmi podobný problém jako římský král Jindřich, i když zde šlo o místo po pravici generálního tajemníka NATO. Kompromis vypadal prakticky stejně jako na počátku 14. století. Na veřejnosti seděl Sarkozy po pravici a za zavřenými dveřmi platil tradiční zasedací pořádek podle abecedy.

Zábava versus povinnost
Při hostinách měl každý nejen přesně stanovené svoje místo, ale dané byly také povinnosti jednotlivých hostů. Jak hovoří také zpráva z roku 1249, kdy král Václav I. pořádal po dobytí Prahy hostinu ve františkánském klášteře: „Páni čeští podle povinností svých úřadů ozdobení rozličnou slavnostní úpravou, slušně k tomu přisluhovali.“
Při slavnostech na císařském dvoře byli těmito povinnostmi pověřeni kurfiřté. Například českému králi příslušela hodnost arcičíšníka, který císaři naléval nápoje. Braniborský markrabě měl na starosti vodu na omytí císařových rukou. O dalších povinnostech vám více prozradí PhDr. Dana Dvořáčková.

Z Codexu Manesse

Panovnické vjezdy
„Všude se tluče v bubny a také se v citery bije, trubky tu ozvěnou zvučí, zní dotykem nejedna lyra, šašci tu skotačí hned, sbor plesá a varhany znějí.“ Právě tak byl podle Zbraslavské kroniky vítán v roce 1283 král Václav při svém návratu z Braniborska. Nešlo přitom o projevení pouhé radosti z návratu krále. Slavnostní vjezdy dávaly najevo královu moc a zmenšovaly vzdálenost mezi panovníkem a poddanými. Tam, kde se král dlouho neobjevil, jeho moc zcela logicky slábla.
Každý příjezd měl svoje pravidla a obvykle vše začínalo už před branami města. Jedním z dokladů je příjezd Břetislava I. z polského tažení v roce 1039 - ten se nejprve utábořil před Prahou, kam mu hned časně ráno přišlo naproti duchovenstvo a v procesí.

Sv. Ludmila z Veleslavínské bible

Vítáni nebyli pouze panovníci. Písemné prameny popisují také slavnostní vjezdy jejich manželek. Dodnes například víme o přivítání Markéty, první manželky Přemysla Otakara II., v Praze za "zvuků hudebních nástrojů". Slavnostní procesí neminulo ani jeho druhou ženu Kunhutu Haličskou v roce 1261.

Příště
„Zdvihl se takový jásot lidu, radost cizinců, a k tomu zazněl takový zvuk nástrojů všeho druhu, že by nebylo slyšet ani burácení blesku uhodivšího do baziliky, natož aby se slyšeli ti, kdo k sobě mluvili.“
Tento zápis už patří k době Karla IV., které se budeme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR věnovat ve 40. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku.

Karel IV. v Gelnhausenově kodexu