Dvory a rezidence ve středověku XXXI.
Jaká byla morálka dvora na počátku 13. století? Jak lidé u dvora chtěli vidět rytíře? To se dozvíte z 31. pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku.
S PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR představíme rozpory, které kolem představ o ideálním rytíři panovaly. Nahlédneme do světa, kde pokora stojí ruku v ruce s okázale prezentovanou slávou a mocí.
Požadavky církve a básníků na rytíře nebylo vůbec snadné smířit.
Černá může být zároveň bílá
Ještě dnes vnímáme rytíře jako jeden z hlavních atributů života ve středověku. Udatný a v srdci dobrý muž na koni, jak nejčastěji rytíře charakterizují dobové prameny, se ovšem musel podrobit také mnoha rozporuplným nárokům společnosti. Z pohledu církve měl být pokorný, věrný a vytrvalý. Pro básníky byl rytíř krásným mužem, který se nebojí dávat najevo slávu, moc a bohatství. Jak tyto dva pohledy sloučit? Jisté řešení nabízí dávné teoretické pojednání, které říká: „Proto je třeba trvat na tom a nezpochybňovat, že to, co je dobré, je užitečné, neboť neexistuje nic užitečné, co by nebylo dobré.“
Ze zásady o užitečném dobru vycházel zřejmě i Thomasin von Cerklére, který na počátku 13. století sepsal první německy psané dílo pojednávající o dvorské morálce a chování, kde mimo jiné píše: „Muži a ženy mají pět věcí na svém těle a dalších pět, které nejsou na jejich tělo vázány. Nad těmi všemi musí panovat duše, jinak způsobí velké nectnosti jak u starých, tak u mladých. Pět věcí, které člověk nosí na těle jsou: Síla, Zručnost, Zdraví, Krása a Obratnost. Pět věcí mimo tělo jsou: Urozenost, Moc, Bohatství, Vážnost a Vláda. Kdo těchto deset věcí nedokáže rozumně opanovat, ten by neměl být nazýván člověkem.“
Rytíř versus panovník
„Náčelníci vykonávají více vlastním příkladem než rozkazy. Pokud jsou energičtí, pokud se dokáží zviditelnit, pokud při boji vždy stojí v čele, pak se těší všeobecnému obdivu a mají nárok na vůdcovství.“ Tacitův pohled můžeme doplnit také příkladem z eposu Béowulf. Jednou z hlavních postav díla, sepsaného na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu, je dánský král Hrothgar.
„Osud mu přál a muži oddaně sloužili ve zbrani, až vznikla družina udatná a mocná. Tu úmysl pojal, že stavět dá hodovní síň, přikáže vztyčit velikou dvoranu, jež u lidských synů nepozbude slávy, a v té dvoraně vše že dělit bude mladým i starým.“
Napříč světem byla schopnost postarat se o své družiníky jednou ze základních a přitom nepostradatelných ctností vládce. Odkaz nabízí také legenda o sv. Ludmile, kde kněžna před smrtí promlouvá ke svým vrahům: „Nestydíte se a nevzpomínáte na to, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syna a kterak jsem vás obdarovával zlatem, stříbrem a skvostnými šaty?“
Příště
„Družiníci očekávají vůdcovu štědrost, válečné koně a krvavé, vítězné oštěpy. Jejich jedinou mzdou jsou hostiny a zábavy, které jsou přes svoji neuhlazenost bohatě vystrojeny“ Tacitův popis před nás staví další z otázek. Jaký tedy měl být ideální panovník a vůdce v dalších staletích? Odpověď už nabídne pokračování seriálu Dvory a rezidence ve středověku s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR v Zrcadle s premiérou 20. srpna 2010.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
