Dopis jedenáctý: Zpátky do pralesa
O tom, jak se v posledních čtyřech měsících vyvíjely události spojené s rezervací Sungai Wain.
Když mě teď v mangrovech na čas vystřídal Honza Kost, dobrovolník z Čech, vrátím se na čas do rezervace nížinného tropického deštného pralesa Sungai Wain. Tady jsem před dvěma roky strávil svých prvních 12 měsíců v Indonésii. Sungai Wain je od mangrovů vzdálený jen několik kilometrů, takže jsem se tam průběžně objevoval i letos.
Můj příjezd do Sungai Wainu a uvítání s kolegy ze správy rezervace v říjnu 2007 působilo překvapivě formálním dojmem. Všichni se obávali, jak příjmu novinky z rezervace za poslední rok, a tušili, že jim asi i v příštích měsících dost znepříjemním život.
Botanická zahrada na místo cenného pralesa
V rezervaci Sungai Wain se totiž začala budovat botanická zahrada. Je to už dlouholetý, vleklý a velmi sporný plán, který se začíná nebezpečně rozjíždět. Bývalé kolegy a přátele rozdělil na dva znepřátelené tábory. Na jedné straně Indonésany a na druhé straně zápaďany (kam patří Gaby, její přítel Graham a já).
Mezi mlýnskými kameny
Někde mezi oběma tábory stojí nejschopnější zaměstnanec rezervace, vedoucí ostrahy Agusdin, který se snaží být zdvořilý na obě strany. To ale jenom zhoršuje stres, který Agusdin dlouhodobě prožívá.
Plány a vize
Botanická zahrada je monstrózní plán, který zahrnuje velké parkoviště, kanceláře, pěstitelská zařízení, mešitu, muzeum etnobotaniky a mnoho dalších staveb uvnitř doposud striktně chráněné rezervace. Plánuje se tu introdukce cizích rostlin a mají sem být dokonce přemístěny orchideje a láčkovky z ekoturistické a vzdělávací zóny rezervace. Aby se prý zachránily. Celé to má nálepku ex situ conservation a je to prezentované jako správná a důležitá věc.
S Gaby a Grahamem jsme trošku podcenili riziko, které ten plán představuje, a teď máme co do činění s rozjíždějícím se gigantickým projektem. Gaby se snaží prosadit zákaz budování fyzických staveb, bez kterých by neměla botanická zahrada smysl (nebyla by dostatečně nákladná a tím pádem by na ni nebylo možné dostat velké peníze). Já usiluji o prosazení alternativní polohy zahrady mimo rezervaci. V místě, kde by naopak mohla představovat ochrannou zónu mezi novou průmyslovou oblastí Balikpapanu a rezervací Sungai Wain s pobřežními mangrovy.
Politická válka
Postupně kontaktujeme všechny, kdo by mohli mít zájem přesun zahrady podpořit. Našim spojencem je Nono, bývalý můj i Gabyn asistent. Ten teď dostal v botanické zahradě poměrně vysokou pozici, protože je jediný, kdo problematice alespoň trochu rozumí. Nono je můj nejlepší indonéský kamarád a Gaby ho má taky moc ráda, takže zpočátku jsme tím byli zaskočeni.
Nečekaná výhoda
Naštěstí ale skrytá válka naše přátelství spíš podpořila a s Nonem jako s jediným zaměstnancem rezervace jsem se začal o zahradě bavit zcela otevřeně, bez intrik a do detailu. Nono tedy zná všechny moje tajné pikle a drží si je pro sebe, zatímco já znám všechny jejich tajné zprávy a neprozrazuji zdroj.
Nepřímé důsledky velkolepého plánu
Problém s botanickou zahradou není jen v tom, že na ni má padnout 2,5 % rozlohy už tak malé rezervace (i když je to část, která před 10 lety vyhořela).
Jde také o to, že se k ní soustředila většina pozornosti a financí a ostatní aktivity rezervace, jako je výzkum, monitoring, vzdělávání nebo ekoturismus, se dostávají do naprostého úpadku. Jednou z upadajících divizí je i Litbang, divize pro výzkum a monitoring lesa, tedy divize, ve které jsem před dvěma lety působil i já. Vytrénoval jsem si tři perfektní techniky, Fitriho, Ulira a Miku, kteří měli nahradit dva dosavadní - Eleho a Tona.
Bez dozoru to nejde
Obnovil jsem 50 km transektů (cestiček), které měly sloužit k monitoringu biodiverzity. Peníze z mého ročního platu a z poplatků dalších dvou kolegů měly sloužit k obnovení a údržbě tří dřevěných kempů uvnitř rezervace. Letos mi nezbylo než lomit rukama nad tím, že všechny kempy skončily v polorozpadlém stavu. V Djamuluddinu, jediném kempu, který by se snad dal využívat, jsou navíc zaměstnaní právě Ele a Tono.
Monitoring prakticky neprobíhal a za celého půl druhého roku po mém odjezdu se do Djamaluddinu nepodařilo nalákat ani jediného výzkumníka na víc než na pár dnů. Smutná bilance.
Trnitá cesta k opravenému kempu
Agusdin, který má divizi Litbang formálně na starosti, na můj příjezd reagoval velmi briskně. Během prvního týdne propustil Eleho i Tona a na jejich místo nastoupili moji bývalí asistenti Fitri a Ulir. Zvlášť pro Fitriho to byla dobrá satisfakce, protože rezervace mu doteď nabídla jen místo kuchaře v kanceláři, což pro něj bylo skutečně velmi demotivující. Prvním úkolem nových techniků bylo opravit Djamaluddin.
Zadání tohoto úkolu ale samo o sobě nestačilo. Během mojí nečekané inspekce se ukázalo, že technici nemohou pracovat, protože objednání potřebného materiálu a nástrojů je natolik komplikované, že se jejich objednávky nikdy nedostaly až k člověku, který by měl potřebné věci nakoupit. Pomohlo, až když jsem požadavky přednesl přímo Agusdinovi. Kemp prokouknul během pouhých dvou týdnů potom.
Dalším krokem je vytvořit pro Fitriho a Ulira něco jako pravidelný program, který chci naplánovat společně s Gaby. Vedení rezervace se hodně zdráhá pověřit mě na čas vedením divize Litbang, protože tuší, že bych mohl komplikovat výstavbu jejich botanické zahrady.
Hřebíčky do rakve botanické zahrady
Vedení rezervace ale nemá na druhou stranu moc na výběr, protože divize Litbang je ve špatném stavu. Gaby už sepsala protestní dopis a zašla s ním na úřad pro životní prostředí, který poskytuje peníze na chod rezervace.
Proto se teď na několik týdnů stěhuji do Djamaluddinu, a dokud mě bude Honza Kost nahrazovat v mangrovech, budu alespoň neformálně pracovat na novém programu pro Litbang. Chceme z něj udělat divizi, která by byla schopná botanické zahradě konkurovat, a to by měl být jeden z mnoha drobných hřebíčků do rakve zahrady plánované uvnitř striktně chráněné rezervace.
