Dopis dvanáctý: Oči v temnotě

Transekty jsou úzké rovné cestičky v severojižním nebo východozápadním směru, které protínají prales jako anatomické řezy krajinou a ze kterých je možné studovat reprezentativní výseky jinak poměrně neprůchodné džungle. Předloni jsme začali s jejich absolutním pročišťováním, což zahrnuje kromě prosekání vegetace a odstranění suchého dřeva taky shrabání veškerého drobného opadu pomocí hrabiček vyrobených z palmových listů. Po zametených transektech se dá pohybovat neslyšně a nenápadně, takže se výzkumníkovi daří pozorovat zvířata ještě předtím, než ona uvidí jeho a prchnou. Nicméně po měsíci jsou cestičky zanesené novým opadem a musí se zametat znovu.

Uklízeči v deštném lese

Po dvou letech, kdy práce v Sungai Wainu ležela ladem, už byly transekty v celkem sešlém stavu. Jejich obnovu uhradil fotograf Petr Slavík, který se tu chystal fotit zvířata. Minule jsem část transektů čistil sám a svých pět asistentů jsem měl pod každodenní kontrolou. Tehdy šla práce rychle od ruky, poté co jsem kluky párkrát vrátil na stejné úseky, aby tam opravili nedokonalosti ze včerejška.

Letos jsem ale v době čištění transektu pobýval v mangrovech vzdálených 20 km. Jakmile vedoucí výzkumu Agusdin zjistil, že mám na transekty peníze, začal se pravděpodobně obávat, že je zpronevěřím, a tak pro jistotu do lesa bez nějakého plánování poslal vesničany Ipula a Nuriho, aby s čištěním začali. Šťastnou náhodou jsem se v Sungai Wainu objevil ve chvíli, kdy huntovali teprve druhý kilometr transektů. Poslal jsem je domů, protože pokud by s prací začali tak brzo, byly by průseky v době Petrova příjezdu znovu zanesené. Dal jsem jim přesné instrukce, jak má práce na transektech příště vypadat. Napodruhé Ipul a Nuri začali ve správném termínu, nicméně zřejmě s představou, že dál už je kontrolovat nebudu, protože jsem našel stejně odfláklou práci jako na začátku. Nedalo se nic dělat, museli všechno znovu opravit.

Každý se svou představou

Rozčarování nakonec čekalo obě strany. Ipul a Nuri počítali s tím, že i za odbytou práci dostanou 400 dolarů. Za slušnou práci se jim ale ten podnik zdál prodělečný. Ironické na celé situaci je, že Petr v rámci svého poměrně krátkého pobytu v Sungai Wainu nakonec ani neměl možnost všech 46 km transektů pořádně využít.

Noční život

Já jsem obnovené transekty využíval k průzkumu populací nočních savců. Dny jsem trávil převážně v kempu a do lesa jsem vyrážel v době, kdy se zbytek kempu ukládal ke spaní. S čelovkou na hlavě jsem se na transektech snažil zachytit odlesky očí, což je nejlepší způsob, jak noční savce najít. Většina z odlesků ovšem nepatřila poloopicím, o které mi šlo v první řadě, ale kančilům.

Kančilové nejsou prasata

Kančilové jsou takoví miniaturní příbuzní jelenů, kteří se ve dne i v noci pohybují pralesem a požírají spadané plody. Za dne jsou plaší a po setkání s člověkem hned prchají. Ale v noci je to jiné, protože na člověka s čelovkou na hlavě zvířata reagují překvapivě málo a můžou se celkem v klidu pást třeba dva metry od vás.

Totéž platí i pro druhou nejčastěji pozorovanou skupinu zvířat, pro malé šelmičky cibetky. Těch je tu několik druhů, počínaje cibetkou malajskou, která v noci pravidelně navštěvuje kempy a hledá odpadky, a konče plachým binturongem, kterého se tu podařilo vidět jen několika šťastlivcům.

Nejpočetnější oči ve tmě

Na transektech se nejčastěji setkáte se stromovým ovíječem pruhovaným a pozemním pucholem žíhaným, který připomíná miniaturního vakovlka. Občas se podaří zpozorovat i střípky jejich rodinného života. Potkal jsem třeba ovíječe obklopeného celou skupinou odrostlých mláďat nebo samce puchola, který natrefil na stopu jiného puchola, protože zběsile pobíhal v kruzích kolem mě, aniž by si mě všímal, a opakovaně močí přeznačoval jedno a totéž místo.

Oči, které skoro neuvidíte

Jiná zvířata je obtížné pozorovat, a to včetně těch asi nejběžnějších - krys. Krys je tu několik druhů, přičemž ty v pralese jsou původní. Zavlečeným krysám a potkanům se na Borneu do primárních pralesů proniknout nepodařilo.

Krysy jsou opatrná zvířata, která se kolem vás většinou jen mihnou a zmizí bez toho, že by se na vás podívala. Tím pádem pozorovatel ani nemusí postřehnout bledý odraz jejich světélkujících očí. Pokud už krysy vídáte pravidelně, znamená to, že máte v pozorování pralesních savců dobrý cvik.

Stejně tak další z běžných nočních savců - veverky poletuchy - jsou poměrně obtížně k vidění, protože se nejvíc pohybují v nejvyšších korunách, kam už světlo baterky obtížně proniká a odkud už odlesky jejich očí nemusíte zachytit.

Tajemné poletuchy

Doteď nemám úplně jasno v tom, kolik druhů poletuch vlastně v Sungai Wainu žije. Ty největší z nich dorůstají velikosti cibetek. Letos jsme přistihli cihlově červenou poletuchu Thomasovu na nižších stromech, kde se konečně nechala pozorovat z blízka. Vůbec nepoužívala svoji plachtící membránu a prostě jenom šplhala a skákala mezi větvemi jako nějaká kuna. Teprve po tomhle pozorování jsem pochopil, jak je možné, že na základě několika fotografií tohoto druhu, které byly pořízeny automatickými kamerami v poměrně netypickém prostředí - na zemi, byla před pár lety poletucha popsána jako nový druh savce příbuzného šelmám nebo lemurům.

Ostatní zvířata se na transektech objevují jen vzácně a zahlédnout je vyžaduje notnou dávku štěstí. Letos jsem tak vůbec poprvé uviděl dikobraza krátkoocasého nebo drobnou rybožravou kočku plochočelou.

Outloň a nártoun

Logo|foto:Český rozhlas

Také oba druhy nočních primátů, které jsem tu hledal - outloni a nártouni - se řadí k těmto dobře ukrytým zvířatům. Dílem i proto, že se drží v jiných částech lesa, než kde jsme vybudovali náš systém transektů. Já a moji nejbližší spolupracovníci jsme outloně a nártouny pozorovali jen šestkrát, ani jednou z toho na transektech.

Outloň není nijak nápadné zvíře. Drží se spíš ve středních patrech pralesa než na vysokých stromech, a i kdyby, silné záblesky jeho očí jsou vidět hodně daleko. Navíc na přítomnost člověka nereaguje úprkem, ale tím, že ztuhne na jednom místě a bez sebemenšího pohybu pozorovatele sleduje, přičemž ho ovšem jeho zářící oči rychle prozradí. Díky této reakci je outloň poměrně nudný objekt pro pozorování, protože můžete čekat dlouhé desítky minut, a outloň se ani nepohne.

Outloň - vzácný, ale dobře pozorovatelný

V člověku pak bojuje trpělivost s únavou, takže ani já jsem při svých dvou setkáních s outloněm nevydržel čekat až do chvíle, kdy zvíře údajně na pozorovatele přestane reagovat a z ničeho nic se zcela normálně vrátí ke svým každodenním aktivitám. To, že tak dobře viditelné zvíře vídáme tak výjimečně, ukazuje, jak je vzácné. Platí to nejspíš pro celé Borneo a není jasné, jestli je to dané malou úživností zdejšího pralesa nebo spíš zálibou Indonésanů v chovu outloňů jako domácích mazlíčků až do jejich utýrání.

Nártoun - vzácný, ale špatně pozorovatelný

Oproti vzácným, ale snadno pozorovatelným outloňům jsou nártouni stejně vzácní, ale špatně pozorovatelní primáti. Jejich obrovské oči totiž neodrážejí žádné záblesky. Jsou to pitoreskní zvířátka, která v nižších patrech pralesa přeskakují mezi tenkými kmeny malých stromků. Narazíte na ně nejspíš tak, že se mihnou přes cestu někde kousek od vás. Letos tak jeden nártoun přistál na malém stromku nějakých 40 cm ode mě, chvíli tam s vyděšeným výrazem seděl a pak zas odskákal dál a vzápětí zmizel. Bylo to po dvou letech mé druhé pozorování nártouna, ale skoro na stejném místě.

Kde se líbí outloňům?

I dvě ze čtyř pozorování outloňů pocházejí zhruba odsud. V 60. letech tu stávala vesnice, která se pak přestěhovala mimo hranice rezervace. Dnes tu roste hustý letitý sekundární prales. Z původních domů už nezůstalo nic, snad až na skrytý starý hřbitov, kam ještě občas přicházejí vesničané za svými prarodiči.

Jejich duchové tu prý dodnes sídlí a vesničané se tudy za tmy bojí procházet. Několikrát nám tak do kempu nedorazila dodávka potravin, protože se zpozdil nákup a už se nenašli nosiči dost stateční na to, aby večer zásoby do kempu donesli. Jednou se prý v tom směru vydala výprava skautů a zabloudila. V noci konečně dorazili k nějakému stavení a jeho obyvatelé jim ukázali cestu zpátky do vesnice Wain. Až potom se malí skauti dozvěděli, že v rezervaci už několik desítek let žádné stavení není a že tím pádem potkali dům duchů.

Poloopicím se ale v těch místech líbí. Ne ani tak kvůli mystičnu, se kterým ho lidé často spojují, jako spíš kvůli větší dostupnosti sladkých plodů a hmyzu, kterou se staré sekundární lesy vyznačují. Pokud by se někde v Sungai Wainu daly noční poloopice studovat, tak nejspíš tady, jen nevím, jestli bych k té práci sehnal domorodé asistenty...