Dokáže ODS zpytovat své svědomí?

Málo se však rozlišuje mezi chybami způsobenými třeba i leckdy dobrými úmysly a mezi podlostmi hodnými odsouzení z hlediska ryze mravního. Jelikož český lid už zdaleka není na morální prohřešky v politickém dění tak háklivý, jak by se slušelo, je možné, že některé nemravnosti, jichž se ODS dopustila, neměly na volební výsledky tak velký vliv, jako prosté chyby.

Jako podlost lidé ovšem vnímali ex post po posledních volbách onu Barnumskou mobilizaci: proti všemu socialistickému. Možná že tohle vadilo nakonec více, než ona Opoziční smlouva. Lidé se totiž ptali, proč je ODS za účelem masivního získávání hlasů strašila něčím, z čeho Václav Klaus sám v sobě strach asi necítil, když se za několik dní dokázal se socialisty spojit. Po tomto v pravdě mravním zklamání volič letos odmítl věřit populistickému sdělení ODS, že náš vstup do EU musí být podmíněn klauzulí o věčné platnosti Benešových dekretů.

Bylo pak ovšem mnoho mravních pochybeností,jichž se ODS později dopouštěla právě v rámci té Opoziční smlouvy. Patřilo k nim i vytrvalé mhouření očí nad "bohulibou" činností Zemanova šéfporadce Miroslava Šloufa a celého jeho oddělení na úřadu vlády včetně akcí morálně tak odpuzujících a komunistickým stylem zavánějících, jako byl Štiřín, Český dům a hlavně Olovo. Ostatně když letos byla akce Olovo znovu napodobena a obrácena tentokrát těsně před volbami dosti zákeřně proti předsedkyni jedné ze stran, kterou ODS právem považovala za svého nebezpečného konkurenta, neozvalo se z ODS ani v tomto případě jediné slovo odsouzení. Přitom z toho, co už o této akci víme, vychází najevo, že šéfredaktor týdeníku, kde ty pomluvy tiskem vyšly, se často profiluje, jako bezvýhradný zastánce ODS, podobně jako jeden z autorů toho pamfletu, který se na straně ODS angažoval zejména v tzv. televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001.

Nápadná spojitost televizní krize s akcí proti Haně Marvanové se projevila i v osobě Jany Dědečkové, která zastupovala ODS v Radě České Televize právě v době, kdy bylo na televizní krizi zaděláno náhlým odvoláním generálního ředitele Chmelíčka a palácovou revolucí, načasovanou přesně na vánoční svátky, kdy strůjci toho všeho zřejmě kalkulovali s oslabenou pozorností televizních zaměstnanců. Paní Dědečková, která teď rychle přiložila své polínko k napadení Hany Marvanové, tenkrát prokazatelně udržovala takřka nepřetržitý telefonický styk s poslanci ODS (Dostálovou a Langrem), čímž nepřímo podala důkaz, že veškeré dění v televizi bylo tenkrát z této strany politicky řízeno.

Ostatně něco podobného už v té době bylo vykonáno i v nejsledovanější soukromé televizi Nova, kde Václav Klaus dodnes tají, jak že se to mimosoudně vyrovnal s Vladimírem Železným, když předtím Novu žaloval kvůli své údajné vile ve Švýcarsku a žádal 100 milionů korun jako omluvu. O tom, jak asi to vyrovnání vypadalo, hodně napověděla bezostyšná účast Novy v letošní volební kampani ve prospěch ODS. Možná že není náhodou, když současně s neúspěchem této kampaně se zřejmě přiblížil konec Vladimír Železného v čele této stanice.

Ve všech těchto případech a našlo by se jich za uplynulá léta mnohem víc, a asi ještě horších, nešlo o chyby bona tide, ale o podlosti. Ne všechny lze připsat osobně Václavu Klausovi, ale jak o sobě napsal Eduard Beneš po Mnichovu, "Ten, kdo stojí nejvýše, padne nejhlouběji." Beneš si pro sebe ponechával poněkud nedemokratickou výlučnost v rozhodování stejně jako Václav Klaus, oba tudíž nemohli dopadnout dobře. Beneše z toho podle věrohodných svědectví trápilo svědomí až do jeho předčasné smrti, Václav Klaus by při takové přísné a veřejně přiznané sebereflexi mohl ještě ledacos napravit. Pro sebe, pro ODS i pro celý stát, jen je-li toho schopen.