Doba bronzová

16. prosinec 2015

Představte si, že strávíte den v uměleckém díle, kterým je elpíčko českého písničkáře. Není to nový Merta, Nohavica, Třešňák, Baumaxa ani Klus. Písničkář si říká Aran Epochal, nevrší na sebe magické obrazy jako Merta nepitvoří se jako Baumaxa, nemoralizuje jako Klus.

Jde o písničkáře lakonického, se slabostí pro dvojhlasy Simona s Garfunkelem, čundry kolem silnic, řek a tratí starých Zelenáčů, pro let orla, jak o něm zpívá Dagmar Voňková. Nehraje na kytaru ani na klavír, ale na baskytaru a svou desku pojmenoval Doba bronzová.

Jestli se kdysi čeští písničkáři ohlíželi přes Atlantik za Dylanem nebo do Ruska za Okudžavou, Aran Epochal sleduje cvrkot digitálních technologií a reklamních strategií očima muže z pravěku. Solitér v čele tlupy jiných solitérů, hostujících na téhle desce.

Strávit den ve světě nahrávky Doba bronzová znamená pobavit se ironií vůči šplhounům a místním borcům, co jdou štěstíčku naproti. Trnout, jestli Aran Epochal tu svou přírodní lyriku a romantickou slabost pro outsidera někdy nepřežene.

Jenomže vyložit, zařadit a utřídit, co se děje na deskách, jako je tahle, jsem si začal odpírat z jednoduchého důvodu – je něco nezdravého na situaci, kdy by dvacetiletým, což je přesně ten věk, kdy hudbu vnímáte nejintenzivněji, měl o hudbě vyprávět někdo dvakrát starší. Argument, že britský DJ John Peel v tom byl nepřekonatelný, neplatí, neboť John Peel nebo Jiří Černý jsou jediní svého druhu.

Člověk středního věku slyší většinou jen na hudbu, která mu zní povědomě. Přijmout cokoliv nového znamená mít ochotu k úplnému přeformátování vlastního vkusu - nahrávky Deža Ursinyho jsem jako teenager poslouchal stále dokola, i když se mi zprvu moc nelíbily. Důvodem bylo, že o Ursinym tehdy napsal pochvalně právě Jiří Černý. Na takový přemet ve vkusu musí mít člověk věk, s hypotékou a malými dětmi investujete čas úplně jinam, než do hudebních objevů.

Povědomě mi nezní ani to, jak se dnes o hudbě píše – například jedna nová deska je údajně „šlehačkou podávanou na smirkovém papíře“, rozumím tedy, že je chvíli sladká a chvíli drsná, jenomže banální sdělení a výstřední slogan se k sobě mají právě jako ta šlehačka a šmirglpapír. Texty českých písní mě rýmováním pocitů taky většinou dráždí. Nevím o tom, že by třeba někdo zpíval o solidaritě s uprchlíky. A nechápu, proč bych se měl pídit po nové hudbě, jestliže v ní chybí solidárnost a sounáležitost.

Brbláním ale nekončíme. Poslechněte si kousek téhle písničky z desky Doba bronzová. Studuju každej detail / každej milimetr ticha / všechny zázraky chaosu / mám strach, že jsem vrah / nedokonanej, ale dokonalej“ (Detail). Poslechněte si, jak jeden lakonický písničkář vyvrátí všechny moje námitky.

Sledujte Detail, v němž se objeví povaha celku, ve kterém žijeme.

autor: Petr Vizina
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.