Děti v Terezíně
Židovské děti před zabráním Československa nacistickým Německem žily podobně jako ostatní děti v první republice. Po vytvoření Protektorátu se jejich život radikálně změnil, Židé se stali „občany druhé kategorie.“ Úpadek jejich občanských práv byl pouhou předzvěstí toho, co je čekalo v koncentračním táboře Terezín.
Pevnost Terezín byla založena Marií Terezií v roce 1780 a dostavěna o 10 let později, v posledním roce panování jejího syna Josefa. Pojmenování dostala právě po své zakladatelce a spolu s další pevností, s Josefovem, měly sloužit proti pruským výpadům. Rychlý vývoj vojenské techniky a zrychlená mobilita armád o několik desetiletí později způsobily, že obě pevnosti nikdy neplnily své obranné funkce a nedokázaly odvrátit porážku Rakouska v roce 1866. Nová úloha pevností tak byla úloha vězeňská a jedním z nejslavnějších vězňů Terezína se stal Gavrilo Princip, vrah Františka Ferdinanda d'Este z roku 1914.
Pevnost Terezín se dělí na Malou a Hlavní pevnost, přičemž obě části se ve válečných letech smutně proslavily. V Malé pevnosti si v roce 1940 vystavělo svou základnu gestapo a byli zde vězněni lidé s protinacistickou činností, zatímco v Hlavní pevnosti se od 24. 11. 1941 začalo tzv. Aufbaukommando budovat prostředí pro Židy. Toto datum je považováno za vznik terezínského ghetta a již o necelé dva týdny později, přesně 4. 12. 1941, přijel první židovský transport. Do terezínského ghetta přijížděly celé židovské rodiny s dětmi. Nejprve byli muži odloučeni od žen s dětmi a později byly od dětí odtrženy i jejich matky. Rodiče a mladiství byli rozmístěni do mužských a ženských bloků, děti se nařízením z roku 1942 stěhovaly do tzv. heimů. Ty se dělily na Kinderheim (dětský domov, od 4-10 let), Jugendheim (chlapecký domov, 10-16 let) a Mädchenheim (dívčí domov, 10-16 let). O životě terezínských dětí vypráví přímá účastnice, tehdy čtrnáctiletá Anna Hyndráková.
Anna Hyndráková, roz. Kovanicová se narodila 25.3.1928 v Praze. V roce 1942 byla transportována do Terezína a v roce 1944 do Osvětimi. Ještě téhož roku byla přemístěna na práce do Christianstadtu a 3.2.1945 nastoupila na pochod smrti do Bergen-Belsenu. Během pochodu smrti utekla, ale byla zadržena a vězněna v pracovním táboře Niesky a v Görlitz. Hned 5.5.1945 se mladé Anně podařil útěk do Prahy. Nikdo z její nejbližší rodiny se z koncentračních táborů nevrátil.
Běžný život v Terezíně
V heimech bylo o děti postaráno, jejich dobrovolní opatrovníci věděli, že by se děti měly ochránit před psychickým strádáním, před stresy a před morálním úpadkem, a proto jim věnovali značnou pozornost. Snažili se děti vzdělávat, učili je básně a hráli si s nimi. Dělali vše proto, aby děti zapomněly na ponurý život v ghettu. Konferencí ve Wansee z ledna 1942 bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky a předpokládalo se, že židovské děti v nejbližších měsících stejně zahynou. Možná i proto byly aktivity opatrovníků tolerovány. Jedna z opatrovnic, tehdy pětadvacetiletá Louise Hermanová, vypráví:
Louise Hermanová, roz. Freundová se narodila 8. 5. 1916 ve Svitavách, v Praze vystudovala Montessorskou školu. Po vyhlášení protižidovských nařízení pracovala v Praze jako vychovatelka u soukromých rodin. V roce 1942 se dostala do Terezína a v prosinci 1943 byla transportována do Osvětimi, v obou táborech se starala o děti. V červenci 1944 putovala na práce do Christianstadtu a v únoru 1945 podstoupila pochod smrti na trase Christianstadt-Flössenburg a poté z Flössenburgu do Bergen-Belsenu, kam se dostala v březnu 1945. V Bergen-Belsenu onemocněla skvrnitým tyfem, 15. dubna 1945 se dočkala osvobození anglickou armádou. Nikdo z jejích příbuzných se z koncentračních táborů nevrátil.
Přestože povinné pracovní zařazení bylo od 16 let, uvádí se, že děti pracovaly už od 12 let. Židovské děti nebyly podporovány pouze vzděláním a péčí, ale také materiálně - jejich opatrovníci a další Židé jim na příklad dávali příděly jídla, přestože ho v terezínském ghettu bylo zoufale málo. Příděly jídla dostávaly také od samotné správy. O jídle v Terezíně vypráví tehdy čtrnáctiletá Eva Zelená:
Eva Zelená, roz. Reichová se narodila 15. 6. 1928 v Trutnově. V roce 1942 byla transportována do Terezína, odkud v květnu 1944 odjela do Osvětimi. Hned za měsíc, v červnu 1944, byla vybrána na práci do Hamburku a poté se dostala do Bergen-Belsenu. V koncentračním táboře na severu Německu velmi vážně onemocněla, mohlo se jednat o skvrnitý tyfus. Až na sestřenici se nikdo z jejích nejbližších příbuzných z koncentračních táborů nevrátil.
Iluze a realita
V roce 1944 navštívila Terezín komise z Mezinárodního červeného kříže. Komisaři měli zkontrolovat, jak se žije Židům v ghettu koncentračního tábora. V Terezíně byla vystavěna kavárna, banka, pošta, obchody, dětská hřiště a škola. Ve škole se ovšem nikdy nevyučovalo a během návštěvy probíhalo ve společenském domě dětské představení. Jednalo se pouze o nacistickou propagandu a Červený kříž tuto „Potěmkinovu vesnici“ nedokázal odhalit.
Přes všechnu bídu bylo terezínské ghetto pouze shromažďovacím místem a přestupnou stanicí k dalším transportům. Smutným paradoxem je odsouvání Židů do Osvětimi také proto, aby nevypadalo terezínské ghetto pro komisi Červeného kříže přelidněné. Uvádí se, že v terezínských podmínkách i přes značné psychické strádání a hlad mohli děti přežít, zatímco v Osvětimi a v dalších likvidačních táborech byla jejich šance mizivá. Ačkoliv je faktem, že při selekci v Osvětimi si děti svůj věk mohly přidávat, aby byly uznány práce schopnými, a existovaly výjimky, byly většinou posílány „nalevo“, což znamenalo okamžitou smrt v plynových komorách. Lousie Hermanová, opatrovnice z Terezína, byla svědkem příjezdu dětí do Osvětimi.
Na závěr dodejme, že z 87 000 Židů deportovaných z Terezína jich přežilo válku jen 3800. Ze 7590 dětí, které pokračovaly do vyhlazovacích táborů se dožilo osvobození podle údajů Památníku Terezín pouze 142. Štěstí měly děti, které v Terezíně zůstaly. V den osvobození jich zde bylo 1600 ve věku do 15 let.
O životě terezínských dětí jsme hovořili v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 10. 9. 2010.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
