Děti pátrají v příbězích. Zjišťují, jak pracovala StB a jak se z mléka dělávala smetana a máslo

26. listopad 2017
Ladislav Okrouhlík po natáčení se žáky ze ZŠ nám. Jiřího z Lobkovic z Prahy 3

Už přes pět let se žáci základních škol po celé republice učí rozhlasové dokumentaristice v projektu Příběhy našich sousedů.

Objevili stovky příběhů, které zpracovali pro Paměť národa a vytvořili z nich krátké rozhlasové reportáže. Mnohé jsou dojemné silným příběhem většinou bývalých politických vězňů, překvapují velmi dobrým technickým zpracováním, v některých je však poznat ostych dětí ptát se „na tvrdo“ bývalých spolupracovníků StB.

Výjimečný příběh zpracovali žáci ze ZŠ nám. Jiřího z Lobkovic z Prahy 3. O tajné nacistické podzemní továrně, o nuceném nasazení za 2. světové války jim vyprávěl Ladislav Okrouhlík. Žáci se ho ptali nejen na válečné vzpomínky, ale proč se stal po roce 1948 estébákem. Měli k dispozici dokumentaci z Archivu bezpečnostních složek.

Natáčení s Ladislavem Okrouhlíkem trvalo žákům pět hodin

Pan Ohrouhlík se krátce odmlčel: „No tak o tom se nebudeme příliš šířit. Řeknu to otevřeně. Po válce přišla svoboda. My politicky nezkušení, co prožili první republiku, okupaci, jsme byli z toho celí paf, jo?! Chtěli jsme něco nového, něco jiného. Stali se z nás žhaví svazáci. ´My ten svět předěláme!´ říkali jsme. Ale houby jsme tomu rozuměli. Slavili jsme Stalina, protože nás přišla osvobodit Rudá armáda,“ vysvětluje dětem Ladislav Ohrouhlík, proč přijal nabídku ministerstva vnitra a stal se estébákem v oddělení tzv. sledovačky.

Chodilo to prý tak, že dostal něčí fotografii, jméno, bydliště a jeho úkolem bylo sledovat ho a zapisovat, kam chodí a s kým se stýká. Napsal o tom zprávu a tím to pro něj končilo, vypráví. „Já vlastně dodnes nevím, co jsem si o tom všem tenkrát myslel. Ale jel jsem v tom,“ říká.

Dodnes nedovede přesně popsat, co mu u StB vadilo, prý nevěděl, z čeho jsou lidé, které sledoval, obviněni, a kým skutečně jsou. „Možná jsem něco tušil, nevím,“ vysvětluje Ladislav Okrouhlík. Nejistota a svědomí ho nejspíš přivedli na nápad, nechat se přeřadit.

Po letech u StB přešel na vlastní žádost k Veřejné bezpečnosti ke kriminalistům. Z KSČ a od police ho vyhodili po roce 1968, protože nesouhlasil s okupací sovětských vojsk. Do penze pracoval ve sběrných surovinách.

Jiný příběh zpracovávaly děti z 5. třídy ZŠ Žernosecká z Prahy 8. Vytvořili nejmladší dokumentaristický tým Příběhů našich sousedů a shodou okolností navštívili nejstarší pamětnici, kterou jsme v projektu měli.

Pamětnice Božena Vodičková a děti z pražské ZŠ Žernosecká

Paní Božena Vodičková nevyprávěla žádné drama z nacistických nebo komunistických lágrů. Podle dětí žila „v klidu“, i když jí komunisté sebrali jejich rodinný obchůdek. Reportáž je silná v něčem jiném. Desetileté dívky zvyklé na moderní elektroniku se zdají být okouzleny dětstvím, kdy se stejně staré holky bavily vázáním panenek ze slámy a vyráběním smetany a másla.

Příběhy našich sousedů je vzdělávací projekt neziskové organizace Post Bellum pro žáky 8. a 9. tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázií. Ti se za doprovodu svých učitelů a lidí z Post Bellum na několik měsíců stanou rozhlasovými nebo televizními dokumentaristy. Mají za úkol vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Někteří podle příběhu kreslí komiks, jiní tvoří prezentaci pro spolužáky, další se vydají do Českého rozhlasu, kde jim redaktoři pomohou sestříhat nahrávku do rozhlasové reportáže. Nakonec musí vystoupit před publikem a výsledky své práce představit veřejnosti a odborné porotě. Výsledky jejich práce si můžete prohlédnout na www.pribehynasichsousedu.cz

Spustit audio
autor: Mikuláš Kroupa