Děti a šimpanzi spolupracují

Nezištné pomocníky odhalili vědci mezi šimpanzími mláďaty. Zdá se, že je to tedy další rys, kterým se šimpanzi blíží lidem. I u dětí odhalili vědci vrozenou chuť nezištně pomáhat.

Věšení prádla nevypadá jako součást vědeckého pokusu. Při experimentech prováděných Felixem Warnekenem a Michaelem Tomasellem z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku sehrávala tato domácí práce klíčovou roli. Felix Warneken si od žen v domácnosti půjčil kromě šňůry, prádla a kolíčků i osmnáctiměsíční děti. Před malými caparty, kteří ještě nosí kalhotky vycpané plenou a moc toho nenabrebtají, si hrál na nešikovnou hospodyňku. Věšel prádlo a přitom upustil kolíček tak, že na něj nemohl ze svého místa dosáhnout. Deset sekund šátral po kolíčku, následujících deset sekund se díval na přihlížejícího caparta a pak si povzdychl: "Můj kolíček!" Nikdy dítě přímo nepožádal o pomoc. Pokud to dítě přesto udělalo, Warneken mu nepoděkoval, ani jej nijak neodměnil. Chtěl vědět, jak často se děti rozhodnou "nešikovnému strejdovi" pomoci z vlastního popudu a bez vyhlídky na odměnu. Plných 84% dětí se pokoušelo podat "strejdovi" ztracený kolíček během prvních deseti sekund pokusu, tedy když bylo jasné, že Warneken o kolíček stojí, protože po něm marně šátrá. Děti mu vyrážely na pomoc dříve, než se na ně podíval nebo o kolíčku promluvil. Už takhle malí caparti jsou tedy připraveny kdykoli pomoci a nemusí se jim o pomoc říkat. Dětem přitom určitě nešlo o to automaticky sebrat, co "spadlo shůry". Když Warneken hodil na zem kolíček schválně, děti se s jeho zvedáním nenamáhaly.

Sklon k nezištné pomoci vrozený malým dětem naznačuje, že jde o schopnost, kterou vládli už naši dávní předci. Warnekena s Tomasellem zajímalo, zda má vrozená nezištná pomoc tak hluboké kořeny, že by ji s námi mohli sdílet i nejbližší živočišní příbuzní - šimpanzi. A tak si vědci znovu zahráli na nešiky. Tentokrát před tříletými šimpanzi. Kupodivu i malí lidoopi přispěchali vědcům na pomoc. Ale jen v případech, kdy to pro ně bylo jednoduché a nebylo zapotřebí udělat nic víc než podat předmět, který byl dobře vidět. Šimpanzi podávali Warnekenovi spadlé kolíčky na prádlo. Když však Warneken upustil lžičku do krabice s otvorem, kterým neprotáhl ruku, šimpanz mu pro lžičku do krabice nesáhl. Dětský pomocník byl ve stejné situaci mnohem přičinlivější a ochotně pro "strejdu" lžičku z krabice lovil. Neznamená to, že by byli šimpanzi méně ochotní a přičinliví. Spíše to dokazuje jejich omezené schopnosti pochopit cizí záměr.

V dospělosti už šimpanzi tak nezištní nejsou. Pokud si má dospělý šimpanz vybrat, zda dostane oblíbenou pochoutku sám nebo zda má zároveň laskominu dostat i druhý šimpanz, je mu celkem jedno, jak dopadne "kolega". Člověk je v těchto situacích podstatně nezištnější. Už malé děti dávají přednost volbám, kdy jsou kromě nich odměněni i druzí. Možnost získat výhodu sám a druhým ji odepřít je neláká.