Chtěl vyprávět o Dukle, ale nemohl, rozplakal se. Příběh Alexandera Beera
Alexander Beer se oženil v pětadvaceti letech. V sovětské textilní továrně u Moskvy se zamiloval do půvabné dělnice Márie. Beer svoji manželku, kterou prý vroucně romanticky miloval, opustil. V průběhu roku 1942 požádal sovětské úřady, aby mu vystavily tzv. puťovku do Buzuluku k československé vojenské jednotce.
Přežil Karpatsko-dukelskou operaci, hrdinně osvobozoval Československo, zraněn byl u Sokolova a Nižného Komárniku při bombardování. S Marií se už ale nikdy nesetkal. O Dukle vyprávěl se slzami v očích.
Před 80 lety v září a říjnu 1944 proběhlo obrovské vojenské tažení skrze Karpatsko-dukelský průsmyk. Vojáci procházeli nesmírně obtížnými bitvami u městečka Krosno, ve vesnicích Machnowka, Wrocanka, přes Duklu, pohoří východních Karpat, přes Komárnik až do Prešova. Koněvův 1. ukrajinský front konkrétně 38. armáda generála Moskalenka, ke které byl přiřazen 1. československý armádní sbor, se za cenu obrovských ztrát probojoval až na hranice okupovaného Československa. Na Dukle zahynuly desetitisíce lidí, uvádí se ohromující čísla: 85 tisíc Rudoarmějců, Čechoslováků padlo přes dva tisíce, dalších pět tisíc bylo raněno, německé ztráty čítaly 52 tisíc padlých, raněných a nezvěstných a asi 30 tisíc zajatců.
Alexander Beer, narozen roku 1917, pocházel ze slovenské židovské rodiny, vystudoval v Brně těsně před válkou textilní školu. Hned po okupaci Československa v březnu 1939 se pokusil o první útěk. Toužil dostat se do Anglie, věřil, že tam se tvoří československé legie.
Na švýcarských hranicích ho celníci zadrželi, neměl vízum, internovali ho a čtyři ozbrojení Němci ho společně s další třicítkou mladíků eskortovali zpět do Protektorátu. Na nádraží jim utekl.
Komunista zařídil klukům luxus v carském sídle
Jeho druhý pokus byl úspěšnější. Odešel v červnu 1939 do Polska. V Krakově ho 1. září zastihla zpráva, že začala 2. světová válka. Beer a asi pětice mladíků vyšla z města pěšky směrem na východ.
V ulicích polského města se k nim přidal postarší muž, dvaačtyřicetiletý Antonín Zmrhal, československý komunistický politik, který je zachránil. Padli totiž do sovětského zajetí. Sovětský svaz napadl Polsko z východu. Zmrhal plynnou ruštinou vyjednal zvláštní zacházení.
Sovětská NKVD, na rozdíl od tisíců jiných Čechoslováků v podobné situaci, tuto skupinu neuvěznila do sovětského gulagu, ale internovala v obci Opalicha, v bývalém carském sídle, kde na ně čekal poměrně luxusní pobyt určený pro komunistické funkcionáře a jejich rodiny. Zde strávil Beer asi tři měsíce a jako mladému odborníkovi v textilním průmyslu mu byla nabídnuta práce technika v textilní továrně u Moskvy.
Vlastenectví bylo silnější než láska k půvabné manželce
Alexander Beer, mladičký inženýr, zamilovaný do své manželky – pohledné Márie, která pocházela ze Španělska a do Ruska utekla před občanskou válkou, se rozhodl odejít k vojsku a proti nacistům bojovat.
Nejdříve se přihlásil do organizovaných moskevských oddílů domobrany. Nacistické Německo nečekaně zaútočilo na SSSR v 22. června 1941, wehrmacht postupoval až k Moskvě, 40 kilometrů od města utrpěl těžkou porážku. Beer pomáhal město opevňovat, kopal zákopy, ale úřady mu přikázaly odcestovat jako „inostránci“ až do Kazachstánu do jiné textilní fabriky.
Zde se záhy dozvěděl o tvořícím se československém armádním sboru v Buzuluku. Manželku Máriu prosil, ať na něj počká, že jako vlastenec musí narukovat. Mária nepočkala. Našla si jiného, otěhotněla a hned po válce se repatriovala zpět do Španělska.
V Buzuluku hladoví vojáci pojídali psy
Alexander Beer ve výcvikovém táboře prodělal náročný výcvik – vzpomínal především na dlouhé noční pochody, za noc běžně ušli s plnou polní 20 až 30 kilometrů: „Když jsme šli do armády, věděli jsme, že jdeme bojovat. Nešli jsme odpočívat,“ vyprávěl Beer pro Paměť národa.
V Buzuluku vojáky trápil hlad, po vzoru legionářů z první světové války se prý v táboře zabíjeli a opékali psi. Než na začátku března 1943 vyrazili Čechoslováci na Sokolovo, domluvil se Beer s jistým Lanzerem, vojínem z Ostravy, co prý uměl psí maso připravit, že ukradnou psa generála Ludvíka Svobody. Zastřelili ho, zavěsili na flintu a nesli do tábora k ohni.
Cestou je potkal kapitán Bedřich, okamžitě nařídil zvíře pohřbít. Vojáci před ním psa pohřbili, ale když důstojník odkráčel, psa vykopali, stáhli, upekli a sežrali. Když si pochutnávali, šel kolem podporučík Drnek, pečeně mu voněla, a i když věděl, že se jedná o vlčáka velitele Svobody, tak si nabídl a pochutnával si s dalšími vojáky.
Druhý den se objevil kapitán Bedřich, nechal vojáky nastoupit a vykopat hrob, ale psa pochopitelně nenašli, přiznali se mu, že ho snědli. A tak povolal celou četu k raportu k Ludvíku Svobodovi. Ten prý jen mávnul rukou.
Na vojáky čekal neuvěřitelný pochod, z železniční stanice Valujki až do Charkova, celkem 350 kilometrů, českoslovenští vojáci ho zvládli za deset dní.
Válečný veterán Beer se dojetím rozplakal při vzpomínce na Duklu
Alexander Beer přežil ofenzivu při osvobozování Kyjeva jako velitel tanku T34, tlumočil při výsleších zajatých Němců u Kurska, velitelské dovednosti získal v táboře v Novochopersku, povýšil do hodnosti poručíka.
Prodělal těžké boje u Bílé Cerkve, u Buzovky a Zaškova. Na Karpatsko-dukelskou operaci Alexander Beer vzpomínat mnoho nechtěl. Větu začal slovem „hrozné“, které opakoval třikrát, a pak se rozplakal. Ztratil v bojích na Dukle mnoho svých blízkých přátel a říkal, že až nyní ve stáří se mu vrací jejich tváře, příhody s nimi, nedokáže jít za nimi na hřbitov.
Sám byl podruhé lehce raněn během bombardování u Nižného Komárniku. Padesát jeho vojáků během krátké chvíle zahynulo. Jeho zasáhly jen povrchově odražené střepiny.
Po válce psal dopisy do Moskvy a hledal svoji manželku Márii. Nakonec se do Sovětského svazu vypravil a našel její poslední byt. Domovnice mu vše vyprávěla, že Mária odjela zpátky do Španělska, našla si nového muže a vychovávají své dítě. Alexandr Beer se pak nechal úřady oficiálně rozvést a za tři měsíce se znovu oženil. Říkal, že prožil nádherných 55 let se svou manželkou, která zemřela v roce 2005.
Vstoupil do KSČ, protože se bál a chtěl kariéru
Jak žil válečný veterán Alexander Beer za komunismu? Patřil k těm, co tiše s politickými procesy v 50. letech nesouhlasili. Obával se, aby ho také Státní bezpečnost (StB) nesebrala, a komunistické soudy ho neposlaly na léta do jáchymovských lágrů jako mnoho jeho spolubojovníků.
I když byl přesvědčením sociální demokrat, vstoupil do Komunistické strany Československa. Členství v KSČ ho ovšem před perzekucí ne zcela ochránilo. Beera nečekaně zatkla StB v roce 1951. Policisté ho zadrželi jen na 48 hodin, dostal facky, tloukli ho prý pistolí do hlavy, ale pak ho nečekaně propustili. Proč ho zatkli a hned zas propustili? Proč mu policie nařídila čtrnáctidenní domácí vězení? To zůstalo pro Beera záhadou, a zůstává i pro nás. Nezjistili jsme, o co šlo. Je možné, že se jednalo o zastrašení.
Komunista Alexandr Beer budoval kariéru v textilním oboru. Vypracoval se až na vysokého úředníka na ministerstvu lehkého průmyslu. Trávil dlouhé pracovní pobyty v Řecku a Moskvě. Po roce 1968 ho soudruzi vyloučili z KSČ, protože během dramatických srpnových dní z okna ministerstva vyvěsil černý prapor.
Soudruzi ho na začátku tzv. normalizace potrestali ztrátou lukrativního zaměstnání, mohl ale nastoupit jako technik v pražském textilním podniku TIBA. Díky svým kontaktům se však za čas opět vypracoval a vrátil se na ministerstvo průmyslu, kde pracoval až do roku 1989.
Po sametové revoluci patři mezi výrazné tváře Československé obce legionářské, soupeřil s dalšími generály např. s generálem Tomášem Sedláčkem o místo předsedy obce, neúspěšně, zastával dlouho místopředsednický post.
Alexander Beer zemřel v osmadevadesáti letech na sklonku roku 2015.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
