Cestovatelé Bedřich Machulka a Richard Štorch
Životní osudy těchto dvou sběratelů, cestovatelů, fotografů, obchodníků, znalců přírody a lovců byly vzájemně tak propletené, že není možné zabývat se jedním a nezmínit se o druhém. Co je vlastně spojovalo? Nadšení pro stejnou věc, romantika, touha po dobrodružství, po odhalování vzdálených neprobádaných končin.
Bedřich Machulka se narodil 22. června 1875 v Kladně-Štěpánově. Studoval na gymnáziu v Praze a po maturitě tři roky na vyšším hospodářském ústavu v Táboře. Od dětství zaujaly Machulku přírodovědecké knihy a cestopisy. Navštěvoval pilně přednášky známých cestovatelů - Holuba, Steckera, Kořenského, ale nejvíce obdivoval Vráze a toužil stát se jako on výzkumným cestovatelem. Machulkovy romantické sny a cestovatelské plány nabyly konkrétnější podoby, když se v r. 1896 seznámil s o dva roky mladším Richardem Štorchem. Richard Štorch se narodil 24. února 1877 v Horažďovicích jako syn berního úředníka. Rodina se stěhovala do Třeboně a potom do Prahy, kde Štorch dokončil obchodní školu a stal se úředníkem Všeobecné nemocnice.
Oba opustili nudná pražská zaměstnání a vydali se do Afriky. 1. prosince 1898 poprvé spatřili z paluby parníku bílé město Tripolis, ležící na západním okraji rozlehlé oázy M´šíja. Tripolis v té době patřil k osmanské (turecké) říši a byl střediskem vilájetu (provincie) Tripolsko. Obyvatelstvo Tripolisu tvořila pestrá směsice nejrůznějších etnik. Žili zde příslušníci bílé populace (Židé, Arabové, Turci, Berbeři) a černoši. Tripolis bylo velmi živé město s rozsáhlým tržištěm a malým, ale rušným přístavem, kvetla zde řemesla a obchod. Rozbíhaly se odtud vějířovitě cesty na všechny strany. Až do 90. let 19. stol. udržovali tripoliští kupci rozsáhlé obchodní styky se Súdánem, s oblastmi kolem jezera Čad a v pohoří Asben a s hauskými státy. Karavany vycházející z Tripolisu mívaly až 1000 nákladních velbloudů. Na přelomu století v důsledku ekonomických a politických změn obchod upadal (především vzhledem k zásahům evropských mocností - Anglie a Francie v severní a západní Africe). Změnily se směry obchodních cest a Tripolis přestal být jediným centrem obchodu. V době, kdy Machulka a Štorch do Tripolisu přijeli, již vrcholné období obchodního rozkvětu skončilo, ale stále odtud vycházely četné karavany směřující přes Saharu do střední Afriky, k Čadskému jezeru a do Súdánu.
Také Machulka považoval Tripolis za výchozí bod dalších výprav do neprobádaného nitra Afriky - do pohoří Tibesti, k jezeru Čad a do Súdánu. Oblasti Tripolska a Kyrenaiky, patřící též turecké říši, proměnila Vysoká porta (vláda) z Cařihradu v trestaneckou kolonii, kam posílala zejména odsouzené příslušníky tzv. mladotureckého hnutí. Proto bylo toto území přísně střežené a nepřístupné. Vstup byl možný pouze na zvláštní povolení sultána. To samozřejmě neměli, a tak se po Vrázově vzoru v přestrojení za arabské obchodníky pokusili přidat k některé karavaně, ale byli odhaleni. Machulka se nechtěl vzdát a učinil ještě několik pokusů, při nichž byl zatčen a vrácen do Tripolisu, pod pravomoc rakouského konzula. Nakonec se smířil s tím, že výzkumný cestovatel z něj nebude.
Štorch i Machulka ovšem chtěli v Africe zůstat, a protože je finančně nikdo nepodporoval, začali se v Tripolisu věnovat jiné činnosti. V té době byla velmi módní terária s plazy a menšími savci. Obchodem s nimi se dalo velice dobře uživit. Stali se sběrateli přírodnin (minerály, rostliny, hmyz), naučili se připravovat zoologické preparáty - nejen hmyzu a plazů, ale i lovit a preparovat větší savce. Štorch se vydal zpět do Prahy, aby zde zajistil potřebné obchodní kontakty, opatřil nezbytnosti pro lov, cestování a také fotografování. Do Tripolisu se vrátil v březnu 1901 a pokračovali s Machulkou v obchodě. Navázali kontakty s obchodníky s přírodninami (v Praze to byli V. Frič, G. Hofmann a T. Veselý), zoologickými zahradami, ale také s odbornými institucemi, jako bylo např. Museum Království Českého v Praze, pozdější Národní muzeum. Posílali do Prahy nejen preparáty, ale i živá zvířata.
A ještě jednu dovednost se Štorch s Machulkou naučili hojně využívat - fotografování. Fotografování se stalo jejich vášní a také důležitou součástí jejich obchodní činnosti. Zejména Richard Štorch fotografování zcela propadl a šíře jeho fotografických zájmů a témat je nezměrná. Sahá od přírodních scenérií, zachycení loveckých zážitků a života různých afrických etnik až po ateliérové snímky aktů.
Koncem roku 1902 se Bedřich Machulka vydal na cesty - z Tripolisu do Marseille, odtud přes Egypt, Somálsko, Keňu a Seychely na Madagaskar. Zde se spolu s jednotkami francouzské armády dostal i do dosud neprobádaných území. I tady fotografoval a sbíral hmyz, drobné savce a hady. Bohužel, řada jeho negativů i preparátů byla nepříznivými klimatickými podmínkami poškozena plísní nebo úplně zničena. Štorch mezitím pozastavil obchod v Tripolisu a vydal se do Egypta. Odtud pak odplul fotografovat na Cejlon, kde se k němu připojil Machulka (1904). Ten na Cejlon přicestoval z Madagaskaru přes Maskareny a Bombaj.
Společně pak podnikli dlouhou a velmi dobrodružnou cestu přes Indii, Irák, jižní Persii, Sýrii a Palestinu do Port Saidu a Káhiry (1904-5). Odtud Machulka odjel do Súdánu a usadil se v Chartúmu. Štorch se vrátil opět do Tripolisu a do r. 1906 zde vedl společné obchody a stále fotografoval - město, životní prostředí a portréty obyvatel. Pak se připojil k Machulkovi a v Chartúmu si zřídili základnu pro lovecké a sběratelské výpravy.
Celý Súdán byl dříve nepřístupný, neboť tu vládli mahdisté a Britové tuto oblast izolovali od zbytku světa. Po potlačení mahdistického povstání v r. 1898-9 se Súdán, dosud bohatý na zvěř, stal přímo loveckou módou. Machulka a Štorch se tady cele věnovali organizování a vedení loveckých výprav. Důkladně poznali celou tuto oblast, také zde hodně fotografovali a sbírali předměty, které posílali Náprstkovu muzeu, Národnímu muzeu i dalším evropským muzeím. Výpravy se v té době realizovaly buď jako pěší karavany s nosiči, osly a velbloudy, nebo parníkem po Nilu a jeho přítocích - auta se na safari v Africe začala používat až po roce 1920.
První světovou válku prožil Štorch v Praze. Do Súdánu se vrátil v roce 1926, kdy uspořádal výpravu na velbloudech k řece Dinder pro dva lovce z Paříže, ale ze zdravotních důvodů ji byl nucen předčasně ukončit. Pokusil se ještě jednou zorganizovat safari pro barona H. Rotschilda, ale již se k tomu nedostal. Po příjezdu do Chartúmu v lednu 1927 onemocněl a po pobytu v chartúmské nemocnici a v Káhiře se těžce nemocen vrátil do Prahy, kde krátce po příjezdu 22. května 1927 zemřel. Bylo mu pouhých 50 let.
Machulku zastihla v Praze první světová válka, kterou prožil na frontě v Itálii a v Rusku. Po jejím skončení uspořádal po Čechách řadu přednášek. Od roku 1923 opět žil v Chartúmu. Po roce 1925 zaměřil svůj zájem na východní Afriku a přenesl svou základnu do Nairobi v Keni. Opět se začal věnovat sběratelství přírodnin a organizování studijních safari, zaměřených na pozorování zvěře. Přírodniny, hlavně velká zvířata a hmyz, ale i etnografické předměty, sbíral Machulka pro různá muzea a ústavy (především pro Národní a Náprstkovo muzeum). Dalšími oblastmi, ve kterých Machulka pobýval, byly severní Tanganjika, Keňa (okolí Viktoriina jezera a Rift Valley) a Uganda. Poslední období (1931-36) strávil na území bývalého Belgického Konga, v oblasti pralesa Ituri.
Po této výpravě se Machulka vrátil do Prahy, aby se zotavil z nemoci, ale plánoval brzký návrat v r. 1936 zpět do Afriky. Jeho zdravotní stav se však náhle zhoršil a Machulka se již nikdy do milované Afriky nevrátil. Musel zůstat v Praze, živil se přednáškami, psaním článků a připravoval své paměti. K jejich napsání ho přiměli členové zeměpisné společnosti a přátelé, které neustále zasypával úžasnými historkami a zážitky z Afriky a kteří chtěli, aby se alespoň něco z nich uchovalo pro budoucnost. První část vzpomínek nazvaná "V Africe na stezkách zvěře", literárně zpracovaná Aloisem Kaiserem, vyšla poprvé až po Machulkově smrti. Druhou část již napsat nestačil. Bedřich Machulka zemřel 6. března 1954. Zemřel v bídě, protože jako soukromník neměl nárok na penzi. Přesto celou svou sbírku odmítal prodat a věnoval ji Náprstkovu muzeu.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
