Cesta změny odnikud nikam

Naposledy se změnu pokusila vzývat i strana, která je spíše symbolem stability svých struktur - ODS. Myslíme jinak, bylo její heslo v senátních volbách před třemi lety a změněna měla být vládní politika ČSSD, která i zásluhou ODS byla teprve před půl rokem předtím instalována. Ještě předtím nově vznikla politická strana Unie svobody dokonce přímo vyzvala voliče, aby volili Novou volbu. Dopadlo to pěkně - Unie svobody není sice ve vládě, tak se jí vyhnuly klasické skandály, ale to, co se dělo v jejích základních organizacích při manipulaci s členskou základnou v Brně a Blansku by jí zřejmě mohli závidět i Sládkovi republikáni, proslulí zvláštním pojetím vnitrostranické demokracie.

Jde v zásadě o následující - společenské a politické prostřední v České republice je nějak nastaveno - hráči na politické scéně to nemohou nerespektovat. Ve znečištěné vodě může ryba těžko získat čistá. Jak tvrdí pragmatici, politika je jako zemědělské práce, když chceš něco dělat, zašpiníš si ruce.

Změna by tedy měla spočívat v tom, aby samotné prostředí bylo změněno. To se ale lehko řekne a těžce učiní. Iniciátoři politické strany Cesta změny se o tom přesvědčují v posledních dnech. Chtěli do české společnosti vnést úplně jiný druh komunikace s občanem a místo toho mají problém komunikovat sami mezi sebou. Přitom je opravdu těžké určit, na čí straně je pravda. Spor je personifikován dvěmi jmény, která byla dosud se stranou spojována - jde o podnikatele Jiřího Lobkowicze a aktivistku občanských iniciativ Moniku Pajerovou.

Oba dosud byli nejvýraznějšími představiteli nově vznikající strany, byť průzkumy veřejného mínění potvrzovaly, že obecně je veřejnost vnímá jako spíše osoby méně známé či neutrální. Jejich spojení do nové strany mělo nicméně své opodstatnění - Lobkowicz kolem sebe shromáždil podnikatele, Pajerová občanské iniciativy.

Pajerová nyní viní Lobkowicze a jeho skupinu, že proti dohodám zaregistrovala novou stranu, protože nejspíš měla strach z vnitrostranické demokracie a z přiznání majetkových poměrů. To popravdě řečeno nezní příliš přesvědčivě. Jiří Lobkovicz není žádným tunelářem a dlouhá léta žil ve vyspělém demokratickém světě. A jak bylo řečeno, jeho šance stát se výraznou politickou postavou nejsou o nic menší než u Pajerové, tedy popravdě řečeno, nijak vysoké.

Právě proto ostatně není vůbec jisté, zda-li právě tito dva potenciální politikové jsou přesně ti, kteří mohou vnést do české politiky nějakou novou kvalitu. Ostatně, celá dlouhá, těžkopádná a tajnosnubná cesta Cesty změny o tom svědčí. Jak to trefně vyjádřil jeden humorista - nová strana má tři programové cíle: Otevřenost, ještě větší otevřenost a třetí cíl je zatím tajný.

Jak se to tedy zatím jeví, Cesta změny díru do malého českého politického světa neudělá. Přesto se její kauza dá zobecnit. Co totiž české společnosti velmi chybí je schopnost, řekněme spolkového života, schopnost vzájemně komunikovat a domluvit se na něčem společném. Jestliže tuto schopnost česká společnost nezíská, pak se zřejmě bude muset spokojit se stávajícími politickými stranami velké opoziční smlouvy a její menší kopie, stranami čtyřkoalice.

20. září 2001

Napište nám, co si o tom myslíte VY: rse@cro.cz