Celosvětový návrat náboženství

V otázce návratu náboženství na člověka v posledních letech působí hned několik nanejvýš protichůdných dojmů. Na jedné straně vybuchuje v Londýně, v Madridu a jinde teroristické násilí, které se obléká navenek do náboženského šatu. Smyslem toho terorismu je šířit strach a hrůzu. Jeho úspěch je proto spojen s co možná největším počtem obětí. Jejich náboženská příslušnost je ale útočníkům zcela lhostejná.

Na druhé straně fascinovaně pozorujeme ten ohromný počet lidí, kteří spoluprožívali utrpení a umírání papeže Jana Pavla II. Nakonec i volba německého papeže Benedikta XVI. a jeho vystoupení při světovém setkání mládeže v Kolíně představovaly transkontinentální mediální události první kategorie. Mši, slouženou papežem v Kolíně sledovalo na obrazovkách 250 miliónů lidí. Evropské veřejnosti tak demonstrovali, že je to právě katolická církev, která je schopna, možná díky charismatickému úřadu papeže, vyzařovat fascinaci. Především však nadchnout mladé lidi pro život v církvi. V neposlední řadě i evangelická církev dokázala znovuzasvěcením nově vystavěné Frauenkirche v Drážďanech vyvolat celonárodní pozornost.

Kdo pozorně sleduje média a analyzuje knižní trh, ten ví, že předseda ekumenické rady, biskup Wolfgang Hubert má pravdu se svou poznámkou: "Sotva existuje nějaká kulturní a společenská oblast, kde bychom nepozorovali množící se znamení návratu náboženství." První, co začne být nápadné, je mizení agresivního atheismu z veřejné diskuse. A tak, právě v nových spolkových zemích, sledujeme překvapivou otevřenost médií k církevním událostem. Na knižním trhu sotva přehlédneme rostoucí nabídku duchovní literatury. Dokonce i v politice došlo k určitým pohybům: Začíná to formulací spolkového prezidenta Horsta Köhlera: "Bůh ochraňuj naši zemi." /./

V neposlední řadě jsme svědky stále více setkání, na nichž se sociologové, političtí vědci, teologové a politici pokoušejí nalézt odpověď na otázku, zda a proč vzrostl zájem o náboženská témata.

Před více než sedmdesáti lety napsal španělský kulturní filosof Ortega y Gasset ve svém bestselleru Povstání mas: "Španělé, Němci, Angličané, Francouzi jsou a zůstanou rozdílní, jak jen chceme. Mají ale tu samou psychickou strukturu a vztahují se především v témže obsahům. Pokud bychom dnes udělali bilanci našeho duševního vlastnictví, teorií a norem, přání a předpokladů, ukázalo by se, že většina z toho nepochází z naší vlasti, ale ze společného evropského fundusu. V nás všech převažuje Evropan, i když jsme dál Němci, Španělé nebo Francouzi."

A opravdu: sdílíme řecké, římské a židovsko křesťanské dědictví. To do tváře našeho malého kontinentu vtisklo v posledních dvaceti stoletích jeho charakteristický výraz. Řekům vděčíme za ideál krásy, umění a vědu. Římanům za právo, řád a správu, za pojetí státu a za toleranci. Židovsko křesťanské tradici za myšlenku jediného boha, spiritualitu, niternost a lásku k bližnímu, což vše v politice potom našlo výraz v moderním sociálním státě.

Odtud pak mohou být osloveny základní stavební kameny evropského myšlení, náboženství, právo a stát, kultura filosofická, umělecká a vědecká a nakonec i ekonomický a technologický rozvoj.

Křesťanství se do evropského myšlení vtisklo zcela ojedinělým způsobem. To navzdory tomu, že žilo a žije v mnoha rozdílných podobách. Počínaje liturgickou podobou byzantského Východu, přes sakrální a charitativní tradici římského katolicismu, k niterné severní protestantské tradici, až nakonec po laickou a dokonce agnostickou formu skrz naskrz sekulárního křesťanství.

Musíme si jednoznačně ujasnit toto - svoboda, mír a demokracie vyžadují přirozeně právní formu, ale nekoření v právu. Daleko více koření v křesťansky vymodelované kultuře Evropy. To je také důvod, proč evropské ústavy nejsou otevřeny jakékoli multikulturní podobě. Daleko více usazují v křesťansky tvarované právní tradici vlastních principů, a to s takovou jistotou, že na tomto základě cokoli jiné, cizí, nezvyklé je překvapivě žádoucí. Vítáno jako podnět a obohacení.

"Křesťanská demokracie" představuje pojem, který svádí k různým interpretacím. Na prvém místě je třeba odmítnou nedorozumění, jakoby tento termín měl tvořit vyumělkovanou alternativu k demokracii jako sytému vládnutí. Ta po zhroucení komunismu nastoupila vítězné tažení po celém světě. Zatím rozhodně není u konce.

"Křesťanská demokracie" daleko více vyjadřuje úsilí křesťansky inspirovaného člověka připojit se k politickým stranám se záměrem své postoje, ovlivňované křesťanstvím přetavit v politický proces. Vše, co se za tímto pojmem nashromáždilo, je výsledkem politických dějin kontinentální Evropy.

Tradice Velké Británie, vůbec politické myšlení anglosaského světa, ale i Skandinávie se dodnes dá sotva spojit s pojmem "křesťanská demokracie". Má to své historické a kulturní důvody. Tam, kde existovaly národní státní církve jako například ve Velké Británii a ve Skandinávii, nebo tam, kde církev až do nejnovějších dob představovala společensky a politicky mocnou a rozhodující instituci jako ve Španělsku nebo v Polsku, nebyl důvod, aby se zrodil podnět k založení politického, s církví spojeného laického hnutí, které by sledovalo obhajobu křesťanských úkolů.

Politická kultura křesťanské demokracie staví na ideji politické filosofie a představě o způsobu, jak má být politika vytvářena. Idea se opírá o křesťanský obraz člověka, podle kterého je člověk za svá konání odpovědný před Bohem, politicky ale odpovědný svému společenství.

Vzhledem k tomu, že je člověk odsouzen ke svobodě, má volbu mezi dobrem a zlem, mezi správným a falešným. A proto žádná politika orientovaná na křesťanský obraz člověka nechce a nemůže vznášet totální anebo takřka totální nárok, který by měl mít všeobsáhlou platnost. Taková politika je vždy antitotalitní a antifundamentalistická. Je si vědoma chybujícího lidského poznání. Idea možného omylu představuje kompas křesťanské demokracie.

Zájmy jednotlivých tříd nebo společenských skupin nestojí na prvém místě aspirací křesťanských demokratů. Naopak jsou to zájmy celé společnosti To dovoluje křesťansko demokratickým stranám se definovat jako strany všelidové. A jako všelidové strany usilují o integraci rozdílných zájmů prostřednictvím konsensu. Vytváření konsensu, tedy trvalé úsilí o vyrovnání a porozumění rozdílných a protiřečících si táborů, představuje základní prvek křesťansko demokratické filosofie.

Křesťansko demokratičtí badatelé a politici v Německu vyvinuli vedle toho koncept sociálně tržního hospodářství. Jím lze dosahovat vyrovnávání mezi požadavky, plynoucími z ekonomické účinnosti a požadavky labilní sociální spravedlnosti. Usmiřovat tak zákonitosti svobodného tržního hospodářství s příkazy sociální odpovědnosti a s ekologickými požadavky. Vytváření konsensu předpokládá schopnost a připravenost ke kompromisu. V mnoha částech Evropy pro něj ale stále asociuje přívlastek "špinavý". Přitom schopnost uzavírat kompromis představuje ústřední kategorii svobodomyslné politiky. Bez ní je demokracie z dlouhodobého hlediska poškozována. Tak kompromis je požadavkem ctnosti politické moudrosti.

Následným ústředním prvkem politické kultury křesťanské demokracie je federalismus. Rozumíme jí metodu, která nutnost jednoty spojuje s respektem před rozličností. Není proto žádnou náhodou, že evropský sjednocovací proces v padesátých letech minulého století byl uváděn do chodu třemi významnými křesťansko demokratickými státníky. Italem Alcide de Gasperi, Francouzem Robertem Schumanem a Němcem Konrádem Adenauerem. Všichni tři pocházejí z hraničních oblastí svých zemí. Díky tomu se dostali záhy a velmi intenzivně do kontaktu s kulturami svých sousedů.

Všichni tři z válek, sporů a nacionalistických simplifikací první poloviny minulého století odvodili závěr: Jedině propojení Evropy může našemu kontinentu zaručit jak jistou, tak i dobrou budoucnost. Všichni tři byli pevně přesvědčeni, že po nacionalistickém třeštění jen příslušnost k většímu společenství může uchovat a rozvíjet identitu rozdílných národů. Vize křesťanské demokracie pro Evropu je tudíž federalistická. Evropská unie podle ní ale není ani svazkem států, ani spolkovým stát, ale tvar sui genesis (sám o sobě), budovaný na principech subsidiarity a solidarity.

Solidarita a subsidiarita představují komplementární principy. Odvozují se z katolického sociálního učení. Dál jsou rozvíjeny programatikou a praxí křesťanské demokracie. Odkazují se na vzájemnou závislost jednotlivých osob a jejich společenství.

Subsidiarita představuje ve vytváření politického systému následující zásadu: politické problémy mají být řešeny na úrovni, na které vznikly, tak je s nimi sveden zápas co nejúčinněji. Přitom ti, kterých se dané problémy samotné či jejich řešení týkají, musí být vtaženi do hry. Solidarita je komplementární zásadou. Nabízí pomoc těm, kteří si nemohou pomoci sami. Solidarita je křesťanskými demokraty podporována a vyžadována, to, jak v národním, tak i v mezinárodním kontextu..

Křesťansko demokratické a křesťansko sociální strany ve vládách kontinentální Evropy přispěly po roce 1945 podstatnou měrou k upevnění svobodomyslné demokracie, blahobytu, k výstavbě sociálního státu, k bezpečnosti v Evropě a k vybudování vztahů s méně rozvinutými zeměmi. Po pádu komunistických struktur se ve východní Evropě objevuje rezonující připravenost přijmout zvěst křesťanské demokracie. Za svoji atraktivitu vděčí bohužel daleko méně revitalizované křesťanské podstatě mezi lidmi. Daleko více její nezaměnitelné evropské orientaci.

Světskost státu, tedy jeho zřeknutí se transcendentní kompetence, není žádnou historickou náhodou, ale logickým důsledkem křesťanského obrazu člověka. Státem zajištěná náboženská svoboda občanům vytváří základ křesťanství. Týká se distinkce imanence a transcedence, jak je zobrazena v Novém zákoně příběhem o minci, patřící císařovi, či v dopisech mezi Petrem a Pavlem. Ta distinkce má zkoncentrovat mesianismus na náboženské a politiku toho ušetřit. Vůdčí myšlenka křesťanské demokracie v politice se opírá o odmítnutí totality v politickém životě. Zárukou je tu svobodomyslný stát.

Křesťanství od samého počátku trvalo na tom ponechat politické v hodnotové oblasti racionality. Učilo tak a umožňovalo tak brát v potaz lidskou nedokonalost. Jde o výkony značné politické relevance. Demokracie se jich může zříci tak málo, jako se nezřekne pěstování svědomí a vytváření základů ethosu za pomoci křesťanské víry. Zavazuje to světský stát brát v úvahu existenci určité míra pravdivosti. Totiž té, která nepodléhá demokratickému konsensu, i když jej předpokládá, a svým prostřednictvím umožňuje.

Na druhé straně jsou tímto způsobem církve povzbuzeny nejmocnější sílu, kterou vůbec mají, dát k veřejnému využití: sílu vlastní vnitřní pravdy. Pokud tuto svoji přesvědčovací sílu nedají plně všanc, odepřou jak pluralitní společnosti, tak i nebývalé lidské potřebě orientovat se něco, co jiný nabídnout nemůže: jejich duchovní základ, jejich spiritualitu, jejich lidskost a svobodu. Církve musí právě v pluralitní společnosti zvýraznit, že významové podstaty mnoha zdánlivě světových pojmů, jako jsou lidská práva, lidská důstojnost, svoboda a mír, se odvolávají ke křesťanské zvěsti, ke křesťanským motivům, jako je zpodobení člověka k obrazu božímu, láska k bližnímu, svoboda daná Bohem a boží přikázání udržovat mír.

Církev by špatně poradila, kdybychom se nolens volens měli přizpůsobovat sekularizačním tendencím a spiritualitu táhnout za sebou, kdesi v pozadí: Výsledkem by byla její jistá degradace v sociální agenturu, nabízející lidskost v nejmenší míře. V agenturu, která jinak společnost neumí jakkoli povznést. Sebesekularizace církve by vyústila v politizaci víry. Znamenala by zneužití křesťanské zvěsti pro politické cíle jakéhokoli druhu, a to navždy. Zvěstování se pak začne míjet s cílem, pohybuje-li se mimo absolutní a soustředí-li se na relativní. Odepírá tak demokracii vlastní etickou službu, a přitom je na ní tato forma vlády více než jiné zcela závislá. Neznamená to však, že zvěstování ztrácí svoje historické působiště nebo že se v něm může ztratit. Může se v něm ale daleko více uchránit. Avšak jen tehdy, umožní-li dějinné skutečnosti, aby ono absolutní proměnila v tvořivou a vůdčí sílu.

Církev by měla pochopit, že pluralistická demokracie vzdor světskému státu představuje jejího nejlepšího spojence. Zejména, jde-li o to, aby člověk, který ztratil orientaci a marně ji hledá, našel cestu zpátky ven. Žádná jiná státní forma křesťanské zvěsti nezaručuje trvalejší a lepší šance. Je tak na místě: Demokracie se zabývá otázkami po správném, v rámci čeho nahrazuje díky většině pojem pravdy. Žije od jednoho termínu voleb ke druhému. V důsledku toho vykazuje omezenou schopnost výkonu.

Zmíněná nedostatečnost demokracie na druhé straně podmiňuje její největší výkon: zabraňuje, aby se politické myšlenky absolutizovaly. Pečuje a dbá o to, aby se konkurence myšlenek o nejlepší zpodobení politiky stala životnou a trvalou, aby ve svém důsledku nakonec taková konkurence vedla k lidsky důstojnému spolužití. Demokratické panství neznamená panství do času, ale politicky omezené panství.

Demokratická politika musí brát v potaz tabuizované oblasti. Nemůže zasahovat do sfér, které jsou vyhrazeny jednotlivým občanům. Nechce z lidí vytvořit všeho schopné a ke všemu použitelné objekty. To je právě důvod, proč se vzájemně podmiňují totální a transcendentní nárok křesťanské víry a časově i obsahově omezený nárok demokratické politiky.

Jen pluralitní demokracie natrvalo dovoluje, žít v duchu vlastní pravdy, vystupovat ve prospěch křesťanské zvěsti, ve pospěch naší víry i ve všední den a na veřejnosti. Tvoří tak pro křesťanskou demokracii velkolepou šanci vnést vlastní postoje do silového pole společnosti a politiky. V pluralitní společnosti se tak zdaří jedině tehdy, pokud křesťané vezmou vážně Pavlova slova: "Věřím, a proto mluvím."

Rakousko americký sociolog Peter L. Berger už před dvaceti lety /./ rozebíral znovuodhalení transcedence v moderní průmyslové společnosti a předvídal. Zpravuje o příběhu dělnického kazatele v chudinské čtvrti jednoho evropského velkoměsta. Ten, když byl dotázán, proč si právě nalezl takový úděl, odpověděl: "Aby se ani zde nevytratila zvěst o Bohu."

Zhroucení komunistických diktatur ve východní Evropě a v Sovětském svazu, osvobození miliónů lidí z pout totalitarismu představují současně náboženské stopy. Je můžeme vysledovat. Odkazují na princip naděje. Z něho žije politická kultura křesťanské demokracie.

Dnešní vydání pořadu Svět viděný internetem končí. Relaci, ve které vás seznamujeme s nejzajímavějšími články světových médií, můžete slyšet každý den od 19:10.