Bolt Tower

Cestou od věže jsem spatřil zajímavý výjev: Josefa Pleskota zastavila starší žena s tím, že tu celý život, až do důchodu pracovala. V jejích slovech nebylo nic z tesknoty za dobou, kdy ten obří mamut rudě žhnul, chrlil kouř a páru z chladících věží, v Rudém právu se psalo o ocelářských rekordech, zatímco chlapi na odpichu chladili vyprahlý krk osmičkou z lahve. V jejím hlase a gestech se nedala číst lehkovážnost, okázalé mávnutí za minulostí. Viděl jsem ženu, z jejíž minulosti Pleskot nevytvořil pietní místo, skanzen ani zábavní park.

Historici někdy mluví při výkladu minulosti o přepisování paměti, o neurotické reakci lidí, kterým odborníci předkládají minulost, v níž se samotní pamětníci nemohou najít. Sami sebe v těch vzpomínkách nepoznávají. Ta žena neměla neurotický tik z toho, že by Pleskot revitalizací Dolní oblasti Vítkovic přepisoval její vzpomínky na místo, kam jezdila ranní tramvají do práce.

V zábavní park lze proměnit i židovský holocaust. Jestli nevěříte, podívejte se na projekt Palác Stromovka, který má vzniknout v pražských Holešovicích. Na shromaždišti, odkud za války odkráčelo Veletržní třídou 45 tisíc židovských spoluobčanů často do nenávratna, má vyrůst nákupní centrum. Současná radnice je přitom zajatcem smlouvy, kterou s investorem uzavřela radnice bývalá. Bojuje tedy alespoň za to, aby někde mezi obchody s oblečením a fast foodem stála připomínka těch Čechoslováků, kteří si museli sbalit kufry.

Taky proměna historie místa ve skanzen není nic neobvyklého. V Dolní oblasti Vítkovic by to, po vzoru tuzemských skanzenů totalit, mohlo vypadat zhruba takto: Areálem by provázely dívky v nápodobě pionýrských krojů, na halách by visely makety dobových hesel o boji proti imperialismu nebo překračování plánu pětiletky, žena za pultem kantýny by vám prodala osmistupňové pivo. Nástěnky by zvaly na schůze, čtení z poezie Pavla Kohouta a tak dál.

Jde samozřejmě o to, zda minulost dokážeme přijmout, aniž bychom ji posuzovali vlastními měřítky, trivializovali vlastními předsudky, odpojili ji od osobní historie tím, že ji proměníme v nákupní centrum nebo skanzen. Od architekta si to žádá, aby byl taktní.

Introvertního Josefa Pleskota zahrnula ta žena intenzivní přízní, jak se na temperamentní ocelové srdce republiky sluší. Nadšeně vykládala, jak je ráda, že místo zachoval. Slovo re-vitalizace nezaznělo, je příliš odborné, ale znamená přesně toto: pamětníci mají dojem, že architekt místo zachoval. My ostatní si ceníme, že nám místo připadá znovu živé, tedy vitální.

Za tovární halou k tomu svítila koruna vysoké věže. Té ženě připomíná záři jisker hnaných horkovzdušným postrkem výhně k nebi. Já vidím na vrcholu vysoké pece rozhlednu s kavárnou. Spokojení jsme oba.