Americký velvyslanec ocenil Čeňka Růžičku za dlouhodobý boj v oblasti lidských práv
Předního českého romského aktivistu Čeňka Růžičku minulý týden ocenila americká ambasáda za jeho práci v oblasti lidských práv. Cenu Alice Masarykové dostal z rukou amerického velvyslance Stephena Kinga, který ocenil zejména jeho dlouholetý boj za vybudování důstojného památníku na místě koncentračního tábora v Letech u Písku. V rezidenci amerického ambasadora si s Čeňkem Růžičkou povídala Tatiana Čabáková:
Pane Růžičko, co pro Vás toto ocenění za obhajobu lidských práv pojmenované podle dcery prvního československého prezidenta Alice Masarykové znamená?
„Paní redaktorko, abych Vám řekl pravdu, my původní čeští Romové, obzvláště chlapi, si na takovéto oficiality moc nepotrpíme. My jsme spíš přírodní lidi. Já jsem z těch, co kočovali a u nás se chlapi moc neprezentují. A za druhé, jakékoliv podobné ocenění je do značné míry zavazující. Nemůžete vědět, co se Vám v životě přihodí. A já nejsem z těch, kteří by se hned tak něčeho polekali. Kolikrát bych mohl třeba zareagovat nepředloženě, vím to o sobě, a takováto cena je svazující.“
Ocenění jste převzal z rukou amerického velvyslance, což znamená, že Váš boj za zrušení vepřína v Letech u Písku sledují i v zahraničí. Měl jste už v průběhu Vaší činnosti podporu ze zahraničí?
„Určitě. Právě ta v této kauze rozhodovala nejvíc. Osobně si myslím, že kdyby zahraničí netlačilo tak jak to dělalo – Evropský parlament, Organizace spojených národů, lidsko-právní organizace – těžko by došlo k tomu, že by stát vepřín za 450 milionů vykoupil. Nějakých 21 procent se státu vrátí v DPH. Pro společnost je to samozřejmě pořád velká částka. Ale jednoduše – prasečáky se na místě koncentráku nestaví! To česká společnost jaksi nepochopila. Mě je to záhadou. Proč se to přes dvacet let, se zahraniční podporou, s aktivisty, muselo tak dlouho tlačit? To mě na tom mrzí.“
Pane Růžičko, kdo Vás ve vaší činnosti nejvíce podporoval a dodával elán, abyste svůj boj nevzdával? Vždyť to trvalo dvacet let, to je dlouhá doba!
„Moje zarputilost. A abych pravdu řekl, i naštvanost. Já jsem to zjistil až v roce 1997. Moje maminka v tom koncentráku byla zavřená s celou svojí rodinou. Zahynul tam její otec a její prvorozený dítě. To, že tam mám pohřbené příbuzné, mi řekl v roce 1997 až německý novinář Markus Pape spolu s dalšími německými aktivisty. Řekli mi to, protože věděli, že říkám věci narovinu. Pro mě to byl šok!“
Proč Vám to neřekla Vaše maminka?
„Já ji pořád vidím před sebou v okamžiku, kdy jsme seděli u stolu, ona mi dávala jídlo a já se jí na to zeptal. Řekla mi, že se bála, aby mě nezavřeli. Ona se totiž bála komunistů, nepřestala se bát ani po převratu. Věděla, že bych si to nenechal líbit. Já prostě nesnáším nespravedlnost.“
Letos v září jste dostal medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelům českého umění) od ministra kultury Daniela Hermana. Byla to pro Vás satisfakce?
„Určitě, jakékoliv podobné ocenění je do jisté míry satisfakcí, ale u mě je to jinak. Já to chápal jako svou povinnost. V naší kultuře, původních českých kočovných Romů a Sintů, zaujímají piety prvořadé místo. Bohužel, situace v ČR je taková jaká je. Některé argumenty mě Romové vyrážejí z rukou a to je špatně. Společnost nerozděluje. Vnímá nás jako jednolitý celek ‚Romové‘. Neví, že tu je původní skupina Romů, která už před druhou světovou válkou měla určitou úroveň. No je to složitý.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.