Vsetínská pochodeň – 50 let od úmrtí Bohumila Peroutky

30. říjen 2019

Přesně před padesáti lety zemřel na následky svého činu z 28. října 1969 vsetínský archivář, historik a vlastivědný pracovník Bohumil Peroutka. Byl poslední živou pochodní roku 1969 v tehdejším Československu.

Z rodné Bratislavy do vsetínského muzea (1926–1968)

Bohumil Peroutka se narodil 6. srpna 1926 v Bratislavě. S rodinou se brzy přestěhoval na Vsetínsko, kde jej postihla první osobní tragédie, neboť v letech 1946–1947 přišel o oba rodiče. Po absolvování gymnázia studoval Peroutka dějepis a zeměpis na Masarykově univerzitě. Zde byl v roce 1953 promován doktorem přírodních věd, zatímco již delší čas působil jako středoškolský profesor. Učitelská profese ale Peroutku příliš nenaplňovala. Tíhl spíše k badatelské činnosti, a proto roku 1955 nastoupil na místo okresního archiváře ve Vsetíně. Z archivu přešel po pěti letech do Okresního muzea Vsetín a roku 1962 se stal jeho ředitelem. V muzeu se mohl více věnovat vlastní badatelské činnosti, uplatňovat znalosti regionálních dějin a předávat je veřejnosti. Přispěl také ke znovuvydávání vlastivědného časopisu Valašsko, který dovedl z pozice hlavního redaktora přivést na velmi dobrou odbornou úroveň. Byly to pravděpodobně velké pracovní nasazení a stres spojený s vedoucí pozicí, jež vyústily do Peroutkovy hospitalizace na psychiatrickém oddělení v Kroměříži. Po ní se do muzea vrátil v roce 1968 jako řadový zaměstnanec.

Od naděje k rozčarování – Peroutkův rok 1968

Rok 1968 přinesl pro Bohumila Peroutku osudový zlom v životě. Během uvolnění poměrů za Pražského jara se začal politicky angažovat a vstoupil do Československé strany socialistické. Dle svých osobních poznámek uznával ve vztahu k politickým poměrům v komunistickém Československu určitý pokrok v hospodářství a sociální otázce, ale zároveň poukazoval na regres v oblasti lidských práv a svobod. Socialistická strana měla podle Peroutky požadovat právo svobodného pohybu osob, svobodu spolčovací i shromažďovací, právo na stávku, svobodu slova a tisku i práva další. V době uvolnění se Peroutka začal věnovat osobnosti Tomáše Garrigue Masaryka, kterého uznával pro morální a humanistické postoje. Vsetínský historik se s obrodným procesem Pražského jara ztotožnil a vkládal do něj velké naděje pro budoucí vývoj státu a společnosti. Bohužel 21. srpna 1968 přišlo vystřízlivění v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy, která Peroutku silně zasáhla.

Osudový rok 1969

Přes zklamání z politických událostí pokračoval Bohumil Peroutka ve své odborné práci. S okupací a následným omezováním svobody se ale nesmířil. To se ukázalo v jeho osudovém článku Jednapadesátileté Československo, vydaném 22. října 1969 v týdeníku Nové Valašsko. Autor je zde kritický k sílící státní centralizaci a omezování svobody rozhodování v celém období po únoru 1948: „Socialismus, který měl znamenat především osvobození člověka, se stával jakýmsi návratem k feudalismu se všemi formami jeho mimoekonomického nátlaku, tortury a vazalské závislosti všech článků státní mašinerie na jediném neomylném vladaři.“ Článek posloužil představitelům okresního výboru KSČ jako záminka k vypořádání se s nepohodlnými členy redakce Nového Valašska. Stejným způsobem – hrozbou ztráty zaměstnání v muzeu – vyhrožovali i autorovi článku.

Bohumil Peroutka všechno velmi těžce nesl, neboť neúmyslně zapříčinil potrestání jiných lidí a sám měl přijít o práci, která ho tolik naplňovala. Nakonec našel jediný způsob, jak z této situace nalézt východisko. Odpoledne 28. října 1969 se v atriu vsetínského zámku, kde muzeum sídlilo, obalil lepenkovým papírem a zapálil. Ohořelý poté vyšel před zámecký vchod, kde si jej všimli procházející lidé. Ti přivolali sanitku, jež přijela po několika minutách a odvezla Peroutku do vsetínské nemocnice. Ač bezprostředně po činu ještě komunikoval se svědky a do sanitního vozu nastoupil sám, utrpěné popáleniny se ukázaly jako neslučitelné s životem. Bohumil Peroutka zemřel 30. října 1969. Poslední rozloučení s vsetínským historikem se konalo 5. listopadu 1969 v Olomouci.

Na stole své pracovny zanechal Peroutka dopis na rozloučenou, a to ve dvou verzích. Kratší se nachází ve vyšetřovacím spisu SNB uloženém v Brně-Kanicích. Zde přímo uvádí: „ I když má smrt je motivována jinak než smrt Jana Palacha, nech poslouží dobré věci, které jsem nemohl pomoci svým životem!“ Delší dopis je uložen v Peroutkově osobní pozůstalosti ve vsetínském Muzeu regionu Valašsko. Tato verze podrobněji zachycuje pisatelovo rozpoložení v době činu. Vyplývá z ní, jak silně Bohumila Peroutku rozrušila kampaň rozpoutaná komunistickými funkcionáři vůči redakci novin a tlak na jeho osobu. Vše umocnilo Peroutkovy vlastní psychické problémy, se kterými v životě bojoval, a přivedlo jej k zoufalému činu.

Peroutkova památka po roce 1989

Jakékoliv připomínání Bohumila Peroutky bylo ve veřejném prostoru normalizačního Československa nemožné. Po roce 1989 došlo z iniciativy vsetínského muzea k odhalení Peroutkovy pamětní desky v atriu vsetínského zámku, tedy přímo na místě jeho činu. Stalo se tak 27. října 1994 u příležitosti 25. výročí Peroutkova upálení. Hned po sametové revoluci se v deníku Expres objevil článek, který dával Peroutkovu smrt do souvislosti s upálením Jana Palacha a Jana Zajíce a označil jej nepřímo za jejich následovníka. Ač příčiny Peroutkovy smrti měly politické pozadí, je kladení jeho posledních motivací na roveň motivacím Palachovým a Zajícovým přinejmenším problematické. Spíše než o promyšlený demonstrativní čin se u Bohumila Peroutky jednalo o zoufalé východisko ze situace, do níž se dostal tlakem režimu.

autoři: Pavel Mašláň , Tomáš Pánek
Spustit audio

Související