Jiří Mádl: Chci hrát role, které jsou pro mě výzva. Herecké srdce ve mně bije jako zvon

Martin a Veronika se setkávají ve virtuálním prostoru, který se jmenuje Planeta Krypton. Byl to původně scénář nebo rovnou kniha?

Byla to rovnou kniha. Především proto, že mi nešlo snadno si představit, jak bych to zfilmoval.

Jak jste přišel na tohle téma? Co vás fascinuje na tomhle stavu soužití, vyměňování si důvěrností, že jste tomu dal takový čas a napsal knížku?

Takhle to nedokážu říct. Táhlo mě to k tomu. Představil jsem si vztah, který se postaví na tom, že se dva lidi nikdy nepotkají. A člověk si může nejdřív na něco trošku hrát, ale když získá důvěru, že si nemusí na nic hrát, zjistí, že je to zajímavý člověk, že se mu odkrývá, člověk recipročně taky něco odkryje...

Nejsou špatné věci, ale jsou špatní uživatelé. Je to na nás.
Jiří Mádl

Co mě na tom nejvíc fascinovalo, bylo to, že jsem chtěl vytvořit vztah, který bude kopírovat, jak vztahy fungují obecně. Na začátku je tam ostych, možná trošku předstírání, přitažlivost, pak zase se lidi trošku stydí, potom si začnou něco svěřovat... Chtěl jsem, aby to kopírovalo většinu vztahů, jak fungují. I to, že se na chvilku oddálí, pak zase sblíží, je to ve vlnách důvěrnosti a blízkosti. Ale je to ve virtuálním prostoru. Chtěl jsem prozkoumat tuhle možnost dobrodružství.

Na co jste při zkoumání virtuálního prostoru přišel? Já si myslím, že takovéhle virtuální přátelství nebo „vztahy“ bývají dost toxické. A že to je celé trošku divné elektronické zaklínadlo.

Já si zase myslím, že internet obnažuje to, jací jsme. Slyšel jsem o takových těch milých maminkách, které chodí na hřiště, povídají si o svých dětičkách a potom posílají ty syrské děti kdoví kam. To taky trochu obnažuje. (usmívá se). Do někoho bychom řekli, že asi není moc společenský, a najednou se tam projevuje nějakým způsobem.

Myslím si, že nás to obnažuje, že se jako společnost učíme, co nám říká to říká o ostatních a o nás. Snažil jsem se v té knížce na to nedívat káravě, byť si ty nebezpečenství internetu uvědomuju. Ale myslím, že je to jako se vším, co máme na světě. Nejsou špatné věci, ale jsou špatní uživatelé. Je to na nás.

Chci hrát v dobrých věcech

Mě by zajímalo, jestli si najdete nějakou chvíli pro sebe, nebo je to tak nadupadné, že nestíháte.

Teď je to nadupané. Navíc jak mi jde do kin Pánský klub, do toho knížka, tak to opravdu jede zběsile. Myslím, že jsem udělal rekord v rozhovorech. Ale mým koníčkem jsou jazyky, takže vždycky vypadnu z toho prostředí a jedu někam, tam se učím a to je čistá radost.

Navíc v Itálii, kam hodně často jezdíte kvůli italštině, máte i agentku. Znamená to, že vás uvidíme hrát v nějakém italském velkofilmu?

Jak se mi to podaří. I jestli vzniknout role, které můžu hrát, protože herecké štěstí není úplně stoprocentně odvislé od vaší snahy nebo píle. V Itálii mám agentku krátce, ale dělám konkurzy na velké projekty. Některé mi unikly těsně. Některé i kvůli covidu. Ale tam je to dobré. Mně se v italštině hraje asi nejlíp ze všech těch jazyků.

Čím to je? Je zpěvná, je melodická, je krásná?

Mám ji asi hodně naposlouchanou, a navíc ona je velmi zřetelná. Já trošku drmolím, někdy předbíhají moje myšlenky moji čelist, a v italštině se mi to nestává. Ona má takovou pregnantní výslovnost i u lidí, kteří drmolí, že vlastně se mi v tom hraje hrozně krásně, čistě, dobře.

Motivace proniknout k zahraničním produkcím a dostat se ven je jaká?

Je to dobrodružství. A především si chci vybírat práci. Tady jsem byl trošku rozežraný. Měl jsem několik let, třeba deset patnáct let, fakt hezké role. Teď se mi vybírá hůř. V Itálii chodí nádherné věci. Chci hrát v dobrých věcech, chci hrát role, které jsem ještě nehrál, které jsou pro mě výzva, musím kvůli tomu měnit nějaké svoje osobnostní rysy... Herecké srdce ve mně bije jako zvon.

Co Jiřího Mádla přitahuje na rozhlase 60. let? Co podle něj dnešní společnosti chybí? Jak Jiří Mádl zvládá více profesí najednou? Jak vypadají konkurzy v zahraničí? A na čem aktuálně pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.