Hawking mi řekl, že je třeba napsat novou knihu, osvětluje vznik knihy O původu času její autor

Stephen Hawking napsal Stručnou historii času, vy O původu času. Je to pokračování, které ale říká, že je všechno jinak?

Ano. Pracovali jsme na tom dvacet let. S Hawkingem jsem se seznámil v roce 1998. V té době přišel na to, že jeho teorie velkého třesku, kterou popsal ve Stručné historii času, příliš nefunguje. Protože by z ní vyplývalo, že je vesmír tichý a prázdný, bez hvězd, bez planet, bez života. Otázka, na kterou jsme se soustředili, zněla: Jak mohl velký třesk vytvořit vesmír, který je obyvatelný, plný života? Tato otázka nás provázela dvacet let. Nedlouho před svou smrtí mi Hawking řekl: „Hele, teď nastala chvíle napsat novou knihu.“ A tohle je ta kniha.

Čtěte také

„Měli bychom zpomalit, vesmír se stává přecpaným,“ říká Chris Impey, profesor astronomie. Velký třesk probíral i s mnichy

Co je na ní nového, převratného?

Dříve se kosmologové a fyzikové snažili pochopit design našeho vesmíru, abych tak řekl, na základě věčné pravdy: fyzikálních zákonů, které vždycky byly takové, jaké jsou. Ale teorie velkého třesku, kterou jsme s Hawkingem rozpracovali, se na to dívá z jiné strany. Zkoumali jsme velký třesk a zjistili, že se hluboko v prvních stádiích vývoje našeho vesmíru skrývá hlubší vrstva evoluce. V ní se to, co dnes známe jako fyzikální zákony, samo vyvíjelo. Proto se na věc díváme z hlediska evoluce, původu fyziky. Název mojí knihy O původu času je proto variantou Darwinovy knihy O původu druhů.

Je to těžké si představit, že to bylo jinak, než se učí fyzika ve škole – jiné vzorečky, jiné konstanty?

Ano ano ano, přesně tak. Ve škole se učíme, že třeba Newtonovy zákony vždycky byly takhle. Je to jako platónovská pravda, objektivní pravda. Ale už je tomu devadesát let, co objevil Albert Einstein, že náš vesmír měl počátek, velký třesk. Není to jenom výbuch, ale počátek, původ prostoru a času. Počátky našeho vesmíru byly nepředstavitelně odlišné od reality, jakou máme teď. Se Stephenem jsme zkoumali tyto počátky, jak se staly skutečností prostor a čas. Přitom jsme přišli na hlubší vrstvu evoluce. Fyzikální zákony nebyly vždycky takové, ale jsou výsledkem vývoje, který mohl dopadnout jinak! Hraje v tom roli náhoda, podobně jako v evoluci života. Život mohl vypadat jinak a podobně i fyzikální zákony se mohly vyvinout jinak.

Jak jste studovali úplné počátky vesmíru? Není skoro nic, co by se dalo pozorovat nebo měřit?

Ano, je to velký problém. Jsme v trochu podobné situaci, jako byl Darwin v devatenáctém století. Měl nějaké zkameněliny, uspořádal expedici na ostrovy Galapágy, a potom sepsal svou obrovskou novou vizi evoluce. Ale trvalo dlouho sestavit rodokmen života a ověřit jeho hypotézy. My potřebujeme najít fosílie raných fází vesmíru, kde dokonce ještě neexistovalo ani světlo.

A způsob, jak dohlédnout k počátku, jsou podle mě gravitační vlny. Doufám, že když je budeme sledovat, tak v jednadvacátém století budeme schopni rekonstruovat rodokmen fyzikálních zákonů.

Čtěte také

Vznik evoluční teorie neovlivnila jen příroda na Galapágách. Většinu pozorování prováděl Charles Darwin na zahradě u svého domu

Darwin kdysi viděl nějaké známky vývoje, ale nevěděl třeba o tom, že existují geny. Myslíte si, že v budoucnu přijde něco podobného?

Abychom porozuměli tomu, co je podobné genům, musíme dát dohromady teorii Alberta Einsteina – obecnou relativitu, prostor, čas – s kvantovou teorií, tedy teorií mikrosvěta. Vypadá to, že je to podivnější, než jsme si představovali. Kvantový popis světa postrádá jeden z rozměrů, na které jsme zvyklí. Vypadá to, že schází rozměr času – vývoj, příčinné souvislosti, a tak dále. 

Souvisí to s tím, že kvantová teorie pracuje s pravděpodobností – jako by se v ní odehrávalo víc věcí najednou ve stejném čase a prostoru, které si jakoby protiřečí?

Souhlasím. Co je analogií Darwinovy selekce, výběru mezi druhy, je v raném vesmíru kvantový akt pozorování. Jakékoli pozorování, třeba když se podíváme na sebe, nebo když spolu interagují dvě částice v prostoru, je v kvantové teorii také interakce. Zhmotňuje jednu konkrétní událost v historii mezi všemi možnými historiemi. Tímto procesem v raném vesmíru vykrystalizovaly fyzikální zákony, které pozorujeme, a ne žádné jiné. Ale jak říkám, mohlo to dopadnout i jinak. Když se z evoluční perspektivy podíváme na biologii, nebo na geologii, nebo na astrofyziku, nebo na kosmologii, musíme si uvědomit, že rozpoznáme vývoj jedině zpětně, zevnitř. Ne jako absolutní dané pravdy z abstraktní, božské perspektivy.