Zaniklé obce jsou fenomén Krušnohoří. Pět set let tam žili lidé, energie z těch míst nezmizela, vypráví spisovatel

Vaše prvotina se jmenuje Chaloupky, je o lidech ze zaniklých obcí Chaloupky a Jelení v Krušných horách. jak se mám dívat na místo, kde tuším, že byla původní osada?

Zaniklé obce jsou fenomén Krušnohoří. Mám pocit, když v takové osadě jsem, že přítomnost někoho a něčeho je cítit. Myslím si, že je to tím, že když tam 500 let žili lidi, děti chodily do školy, pohřbívali se tam, ženili se tam, snažili se tam přežít, pracovali. To, že zbouráte domy a vyženete lidi, neznamená, že zmizí energie těch míst.

Štěpán Javůrek a jeho první kniha Chaloupky|foto:Martin Stolař, MAFRA/Profimedia

Někdy je mi trošku líto, že zaniklé obce jsou hodně vyhledávané turisty, protože jsou to krásné, nedotčené lokality. Turisti tam stojí, obdivují místa, ale nevědí, co tam bylo před nimi a jak neuvěřitelně silný příběh ta místa mají. I to je důvod, proč se snažím přibližovat krajinu čtenářům, aby k ní získali hlubší vztah.

V Sudetech je směska lidí z celé republiky. Bylo tam německé nářečí, zmizelo nebo se někde zachovává? Vy se vlastně nemůžete identifikovat s ničím jiným než s tím krajem...

Na tom jazyku se to strašně pozná, na jazyku se lidi identifikují nejlíp. Kdo mluví stejným jazykem, má k sobě automaticky blízko. Dneska téměř každý má své nářečí. V Krušných horách žádné nářečí za 70 let od války nevzniklo a není. Je to jeden z důvodu podle mě, proč se nám stále opakují některé problémy specifické pro náš kraj.

Každý člověk by se měl místo nadávání snažit udělat něco pro svůj region a pro oblast, kde žije, něco tomu místu vrátit.

Které to jsou?

Říkám tomu mělké kořeny. Identifikace s krajem a historií. myslím, že to probíhá tak, že si to lidé předávají z generace na generaci. Rodiče dětem vypráví věci, které jim vyprávěli zase jejich rodiče. Tento řetěz byl v Krušných horách po roce 1945 dost násilně přerušen. Lidi, kteří tam přišli po roce 1945, měli velký problém dozvědět se něco konkrétního o tom, co tam bylo před nimi.

Čtěte také

Obyvatelé Krušnohoří od února 1948 státu dodnes nedůvěřují, žijí po svém. Dlužíme jim, říká krušnohorský poutník

Přijíždějí ještě do dnešních Sudet Němci podívat se na to, kde žili jejich rodiče nebo prarodiče?

Přijíždějí. Myslím si, že dneska vztahy v pohraničí mezi Čechy a Němci jsou nejlepší, co kdy byly. Česko-německé vztahy většinou negativně komentují lidé, kteří je nezažívají dennodenně na vlastní kůži.

Lidi spojuje láska ke krajině a k místu. Je to domov nás všech. Oni pořád podvědomě cítí, že kdysi tomu energii dali a kdysi ty věci vybudovali. Ale kdyby nebylo Čechů, kteří po válce přišli a začali věci obnovovat, udržovat, držet tradice, tak by ty věci navždy zmizely.

Když vidím někde opravenou křížovou cestu, vím, že je to společné dílo obou. Němci to kdysi postavili, pak to téměř zaniklo a pak se našli iniciativní lidi z příchozích, kteří tu křížovou cestu obnovili. Tak je to takové společné dítě.

Sudetský dům 1 a Sudetský dům 2 – je to příběh rodiny Smolíkových, kteří se dostanou se svým skromných majetkem do podhorské vesnice, kde jim je přidělen dům. Jenomže jim je přidělen s původními německými majiteli a musí se naučit spolu žít. Tenhle příběh má reálný základ...

Tento příběh se v pohraničí odehrával na mnoha místech. Nebylo ničím výjimečné, že nově příchozí Češi především v první vlně, když přicházeli těsně po válce, museli nějakou dobu žít v domech s Němci, kteří čekali na odsun.

Čtěte také

Krušnohorská inspirace pro Šmídův Cejch? Neexistuje jen jeden polední kámen či význačný potok

Zajímá mě, čím vás psaní a zkoumání minulosti obohacuje. Co to dělá s vaším osobním a profesním životem?

Obohacuje mě to v tom, že si musím nastudovat spoustu materiálů. Spojuju koníček, kterým je poznávání Krušnohoří, s tvorbou. Jak to ovlivňuje osobní život a práci? Zásadně. Dostal jsem se k tomu, že se starám o Destinační agenturu Krušnohoří tím, že Krušnohořím žiju. Byla to přirozená cesta.

Každý člověk by se měl místo nadávání snažit udělat něco pro svůj region a pro oblast, kde žije, něco tomu místu vrátit. Každý by to měl dělat tím, čeho je schopen. Někdo je schopen něco postavit, někdo učit děti, já se snažím přibližovat kraj čtenářům a ukazovat ho v příznivém světle.

Jak Štěpán Javůrek vzpomíná na svůj první dojem z míst, kde stály Chaloupky? Z jakého důvodu právě Chaloupky a Jelení zmizely? A proč se z historie Sudet stalo v české literatuře tak oblíbené téma? Poslechněte si celý rozhovor.