Zajímají mě emoce. Bližší jsou mi ty temnější, říká dokumentární fotograf Jan Mihaliček
„Vyrostl jsem v černobílém světě. I většina filmů takových byla, stejně jako fotky v Lidových novinách, pro které jsem pracoval. Proto je mi tento typ fotografie blízký,“ říká dokumentární fotograf Jan Mihaliček. S foťákem byl u prezidentské volby stejně jako v Afghánistánu, Bosně nebo u prvních skateboardistů. Muže, který si komplexní fotografické vzdělání doplňuje až dnes na opavském institutu, do Vizitky pozval Ondřej Cihlář.
Dědeček Jana Mihalička byl prvorepublikový pilot, který kvůli práci s mapami musel absolvovat fotografický výcvik. S filmem a vývojkou to po něm uměl i Janův tatínek, povoláním architekt. „Naučil mě vyvolávat filmy, dál jsem ale pokračoval jako samouk,“ vzpomíná Jan.
Myslel si, že půjde v otcových architektonických stopách, na školu jej ale kvůli původu nevzali, a tak skončil jako projektant. Tehdy podle jeho slov začal dělat první „použitelné“ fotky. Záhy se jal zaznamenávat dění kolem disentu, protikomunistické demonstrace a život v ulicích. Odtud už byl jen krok do redakce Lidových novin a také k profesní specializaci. Podobně jako ostatní členové skupiny 400 ASA se věnuje dokumentární humanistické fotografii.
Vyvázli jsme ze Sniper Alley
Za sebou má mnoho výrazných fotocyklů, spolu s Jaromírem Štětinou, někdejším zpravodajem Lidových novin, například mapovali situaci v Afghánistánu či Bosně; jen o fous tehdy vyvázli z hlavní sarajevské třídy, které se během války říkalo Sniper Alley.
Fotil také mezi Romy, přičemž bída romských osad je jen jednou z mnoha tváří. „Romský svět je stejně pestrý jako celá společnost. Mezi kamarády máme doktory, policisty, výtvarníky… Pro mě je jejich prostředí fotogenické proto, že dělají zajímavé věci. Hodně pracuji s romskými výtvarníky, kurátoruji výstavy, které romské umění přibližují většinové společnosti,“ říká Jan Mihaliček, jenž se se svou ženou Monikou, psycholožkou, někdejší političkou a členkou romských organizací, seznámil jak jinak než při focení.
Důležitou součástí Mihaličkova života byla také skateboardová a bruslařská komunita osmdesátých let; o akcích, na kterých fotil, i o domácí výrobě všech potřebných pomůcek mluvil ve Vizitce detailně.
La Putyka je jako rodina
Jedním z jeho posledních fotografických počinů je kniha Pot, slzy, La Putyka, kterou připravil spolu s tímto novocirkusovým souborem a kolegy Karlem Cudlínem a Janem Dobrovským.
Čtěte také
Fotografie dokumentují covidové působení La Putyky v sále bez diváků, na přívěsech aut, když putovala po vesnicích, ve vypjatých momentech únavy i stresu. Pro Jana Mihaličku byla klíčová právě blízkost, jíž se členové La Putyky nebáli. „Kniha je pro mě výpovědí o souboru jako takovém, nikoliv o divadle. Díky principálovi Rosťovi Novákovi jsem začal fotit intimní okamžiky hereckého života, byl jsem schopný zachytit vyčerpání, slzy, vztahy mezi lidmi. Oni jsou jako rodina.“ Právě vztah lidí k prostředí stejně jako ony vypjaté emoce je to, co Mihaličku dlouhodobě nejvíce zajímá. Jak ve Vizitce řekl, jeho srdci i fotoaparátu jsou nejbližší emoce temné.
Související
-
Důvěra je při fotografování zásadní. Pomáhá, když foceným lidem snímky dám, říká Karel Cudlín
Foťákem zaznamenával Karel Cudlín i atmosféru ovlivněnou koronavirovou pandemií, a to hlavně na periferii. „Zajímala mě hlavně ta prázdnota spojená se situací,“ řekl.
-
Stěžovat si stojí spoustu energie, sebelítost vyřadí člověka ze života, říká fotograf Tono Stano
Tono Stano se řídí pravidlem „identifikovat zlo a nezdržovat se blbostmi.“ Inspiruje se situací tady a teď, tak vznikla i jeho aktuální výstavna v pražské Trafačce.
-
Bohdan Holomíček: Pro jistotu si fotím každého, koho potkám. Co kdyby z něj jednou byl prezident
Dobrou fotku pozná podle citu, cení si setkání s Josefem Sudkem. Hostem Markéty Kaňkové byl dokumentární fotograf Bohdan Holomíček.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
