Václav Vokolek: Jezdci z Blaníku

To je opravdu stará tradice, patrně daleko starší, než si představujeme. Ve druhé polovině 15. století ve svých vizích mluvil o Blaníku Mikuláš Vlásenický. Ten jako první hovoří o ukrytém vojsku. O tom, kdo vojáky vede, však neztratil ani slovo. Mikuláš Vlásenický byl pozoruhodný vizionář druhé poloviny 15. století a jeho odkaz vedl později k založení náboženské sekty tak zvaných mikulášenců, ale také pecínovských či plačtivých bratří.

Čtěte také

Václav Vokolek: Zimní čas

Nás budou dnes zajímat jeho vize týkající se Blaníka. Mikuláš Vlásenický byl typickým chiliastou. To bylo náboženské učení vycházející z představ o druhém Kristově příchodu, kdy se zkažený svět musí rozpadnout a zaniknout. Na jeho troskách měla vzniknout nová tisíciletá Kristova říše složená ze spravedlivých křesťanů.

Bez chiliasmu nelze vysvětlit a pochopit entuziasmus husitských vojsk, jejich vítězství, ani vznik Tábora. Mikuláš prorokoval následující boj a líčil apokalyptické hrůzy s ním spojené. Viděl množství nepřátel, kteří bez milosti vtrhnou do Čech, vyplení je, zemi roznesou na kopytech koní, potoky a řeky budou plné krve. Až bude nejhůře, vyjedou z Blaníku „divnou mocí boží ukrytí tam bojovníci“, přemohou nepřátele a zaženou je. Pak nastane jakýsi zlatý věk. Toto proroctví jistě kolovalo dlouhý čas mezi lidmi, dodávalo jim naději a nakonec se slilo v jakémsi novodobém národním mýtu. A samozřejmě v mnoha pověstech.

Čtěte také

Václav Vokolek: Jiný svět za Veřejovou skálou

Zásadní otázku si položila významná odbornice Anna Bauerová, jejíž jméno na Blaníku musí být vysloveno s úctou: „Proč si Vlásenický za úkryt tajemných bojovníků vybral právě Blaník?“ Anna Bauerová si však otázky jen nepokládá, ale snaží se i o odpověď. „Mikuláš prorokoval o blízkém velkém vrchu, který znal.

Na to bychom mohli bezezbytku přistoupit, kdyby se předtím nikdy nemluvilo o Blaníku jako o tajemné hoře, jako o místě, kde dochází – aspoň podle mínění některých – k nadpřirozeným úkazům, o nichž se hojně hovořilo, a tím byla udržována jakási (nám už neznámá) bájeslovná tradice. Pak by si Mikuláš nevybral Blaník náhodně, ale svá proroctví by situoval na vrch po této stránce již proslulý“.

Vojska a hrdinové ukrytí v kopcích mají totiž v Evropě starou tradici, dobře zachytitelnou v keltském duchovním světě. Všichni známe z dětské četby krále Artuše, který se také se svými rytíři podle jedné verze legendy ukrýval v tajemné hoře, Avalonu. Prostě přízračné vojsko, které se objeví, „až bude nejhůř“, není českou specialitou, ba ani Blaníku.

Čtěte také

Václav Vokolek: Peklo na stěně

Tak jako z rozhledny zažije návštěvník neopakovatelný výhled do krajin, tak se ze zbytků bývalé svatyně můžeme rozhlédnout po duchovních dějinách tohoto vzácného místa. Jsou hlavně keltské.

Vše ostatní jsou jen legendy a výmysly, které ale mohou mít keltské jádro. Tím jsou „nebeští vojáci“ ukrytí v hoře, jak je případně nazval Josef Virgil Grohmann. Také název hory je patrně keltský. Anna Bauerová uvádí z římských pramenů známý vrch Blaniak, dnes se jmenuje Blagny, poblíž Dijonu, jiný Blaniak se nachází východně od Paříže, další Blaniacu se jmenuje dnes Palnig a je ve středním Porýní. Ve starokeltských legendách najdeme Aes Sidhe, Mocnosti hory. Jedná se o starý název vojska skrývajícího se uvnitř hory a vyjíždějícího zejména před velkými keltskými svátky za noci ven. Aes sídhe znamená také „vílí kopce“.

Čtěte také

Václav Vokolek: Postavit se dějinám

Historii sídhů stojí za to na vrcholu Blaníku vyprávět. Kdysi dávno se stalo, že na území Irska, kde žil „lid bohyně Danu“ vtrhl národ smrtelníků, kterým se říkalo Milesané. To vedlo k velké a osudové bitvě, po níž se bohové rozhodli ponechat zemi smrtelníkům. Na bojiště se snesla neprůhledná mlha, a když se zvedla, nebyl žádný z lidu bohyně Danu k nalezení. Stáhli se totiž do niter sídhů. Tam v podzemním světě, ve světě duchů, pokračuje jejich život. Slovo síd se nakonec stalo synonymem pro zásvětí jako takové.

O velkém keltském svátku samainu bylo umožněno smrtelníkům vstoupit do nitra sídu a dokonce hovořit s jeho obyvateli. Hrozí tu ovšem pro smrtelníky velké nebezpečí. Nemusí se vrátit. Čas v sídu plyne o mnoho pomaleji, takže návrat bývá velice obtížný. Právě to je v daleko mladších pověstech o Blaníku podstatné.

Pro nás, kteří už nějaký čas v české kotlině žijeme, zůstává již staletí nezodpovězena otázka, kdy bude v Čechách nejhůř a kdy konečně rytíři vyjedou a zachrání nás. Již generace je čekaly každým dnem. V případě dnešních blanických rytířů jsem však velice skeptický.